Radonice

Shoření zemských desek r. 1541, v nichž uloženy veškeré zápisy o hradech, zámcích, tvrzích a dvorech českých bylo příčinou, že nezachovaly žádné spisy o prvních dobách obce. První historická zpráva o Radonicích tak pochází až z konce XIV. století, kdy se připomínají Horní a Dolní Radonice – ves byla tedy rozdělena na dvě nevelké části pod držením různých majitelů.

Přibližně můžeme říci, že selská stavení na místech nynějších čp. 6, 7, 16, 17 a 19 tvořily Dolní Radonice a chalupnická stavení nynější čp. 29, 30 a chalupa Bartoňovská tvořily Horní Radonice. Název Horní se udržel až po naše časy. Říká se jdu nahoru do kovárny, nahoru do hospody a podobně.

Kdy a kým byla ves založena se dnes už zřejmě nikdy nedovíme, z analogie s ostatními vesnicemi v okolí, kde většina okolních osad náležela buď klášterům, kostelům nebo rodům staroměstských měšťanů a které byly zakládány v průběhu X.-XIII. století můžeme předpokládat obdobnou dobu založení.

Radonice v té době náležely k hradu Jenštejn, původně Jencenstein, který vystavěl Jenč (Jenčík) z Janovic, jenž zde žil v letech 1336-1341. Poté postupně přecházely z rukou do rukou, tak jak je majitelé zakupovali a dále prodávali či zastavovali. Až 20. února 1675 byly Radonice prodány Janu hraběti Černínovi z Chudenic za 14.000 zlatých. V držení rodu Černínů pak zůstaly až do roku 1848. Ústavou, vydanou r. 1849 vrchnostenská moc a její zřízení padlo a byly zavedeny nové politické a samosprávné úřady a obecní výbory se starostou v čele.

Hrabě Otakar Černín byl v letech 1861 – 1864 starostou obce a členem obecního výboru až do své smrti roku 1866. Rovněž byl starostou okresu Karlínského až do roku 1863. Z jeho synů Děpold (Theobald) hrabě Černín, nar. 1836 byl majitelem panství vinořského do 6. listopadu 1893 a rovněž byl členem zdejšího obecního výboru v letech 1890 – 1893. Po něm následoval v držení vinořského panství a Radonského dvora jeho syn Otakar hrabě Černín, nar. 1872 a člen zdejšího obecního výboru od r. 1893 – 1899. Byl posledním majitelem vinořského panství a předposledním ministrem zahraničí Rakousko – Uherské říše za první světové války v letech 1917 – 1918. Jako rakouský diplomat svým nepřátelským postojem k českému národu byl zbaven po l. světové válce dne 12. dubna 1921 po částečném odškodnění veškerého majetku, který byl zabrán československým státem. Přináležející dvory byly částečně rozparcelovány a ze zbývajících pozemků utvořeny zbytkové statky. Některé pozemky si stát ponechal pro svoji potřebu (př. letiště Kbely).