Žichovice

V místech s příhodnými podmínkami pro zbudování lidských obydlí vznikaly malé osady. Jednou takovou předpokládáme i v údolí nivě na soutoku Nezdického potoka s Otavou, v místě, kde leží dnešní Žichovice.

Krajem již tehdy procházela významná mezinárodní obchodní stezka. Systém jehož dílčí větve bývají nazývány Zlatými nebo Solnými stezkami. Otavské zlato sloužilo v tehdejších dobách k mnoha účelům, z nichž jmenujme alespoň šperkařství a k výrobě keltských zlatých mincí. Těžba pokračovala v prvních staletích našeho věku, kdy postupně původní keltské obyvatelstvo bylo nahrazeno Slovany.

Výrazným dynamickým jevem v rozvoji oblasti bylo založení benediktinského újezdního kláštera v Nezamyslicích. Patřil břevnovskému klášteru v Praze, založeného roku 993. Podle hesla Ora et labor (Modli se a pracuj) působili benediktini jako organizátoři správy osídleného kraje, představitelé duchovního života, vzdělání i české knížecí přemyslovské moci.

Právě v souvislosti s Břevnovem bývá uváděna tzv. darovací listina, v níž se poprvé zmiňují jak Žichovice, tak i řada dalších vsí kolem Otavy. Listina je symbolicky uváděna k roku, v němž zemřel benediktinský mnich Vintíř, považovaný u nás za blahoslaveného, v sousedním Bavorsku za svatého. Listina se datuje k 18. říjnu 1045 (Vintíř zemřel 9. října tohoto roku) a uvedením jména Žichovice dává jasně najevo, že obec již existovala.

Páni Švihovští prodali r. 1544 hrad Rábí, ale ponechali si Žichovice, kdež sobě pak nynější zámek vystavěli. V krátké následující době několikrát změnily Žichovice svého majitele: 1549 Jindřich Kurzbach z Tranchenberku na Milči a Helfenburku, 1557 Dionýs Malovec z Libějovic, 1559 Vilém z Rožmberka. Po rodu Kavků z Říčan přicházejí v roce 1603 Libštejnští z Kolovrat. V době, kdy majitelem žichovického panství byla Alžběta Kolovratová z Lobkovic, vznikl důležitý dokument, berní rula, soupis půdy, obyvatel i hospodářských zvířat. Další majitel Jan František zděděný majetek a zámek přestavěný Albrechtem do podoby, v jaké ho známe dnes, nedokázal udržet a v roce 1707 Žichovice koupil pasovský arcibiskup Jan Filip z Lamberka. Uherští Lamberkové byli posléze vystřídáni rakouskou rodovou větví, která si žichovický zámek s poplužním dvorem pronajímaným různým nájemcům, ponechala až do roku 1945.

Výrazně se proměnily Žichovice koncem 19. století. Dál z vaziště vorů odplouvali plavci s vory plně naloženými dřívím. Říkávalo se jim hamburáci, neboť onen legendární přístav býval jejich štací.

Od roku 1888 jim cestování za prací usnadnila nová vybudovaná železniční trať. Žichovice se ocitly na spojnici měst Horažďovic, Sušice, Klatov a Domažlic. V témže roce začala v obci pracovat další důležitá instituce, pošta. Ta od počátku nového století navíc získala telegrafní stanici. A do třetice roku 1888 - je založen místní dobrovolný hasičský sbor. Jen o rok později začala pracovat první žichovická vápenka. Postupně se výroba rozšiřovala a modernizovala.

Žichovice nejsou jen zámek. Jsou to stará památná rýžoviště, vápenkářská tradice, Otava s bohatou historií voroplavby, perel, lososů a zlata. Žichovice jsou pojmem pro mnoho drobných uměleckých památek stejně jako pro krásnu přírodu a pohostinný přívětivý kraj.

Spočítat všechny významné osobnosti, které jsou spojeny s obcí rodáckým poutem nebo si Žichovice oblíbily, by byl úkol nadmíru přetěžký. Spisovatelé Karel Klostermann, Ladislav Stehlík, MUDr. Jiří Pejša, filmový režisér Břetislav Pojar. Malíři Bohumil Ulrych, Alois Moravec, Rudolf Bém-Hlava. Dobřívský mlynář Karel Liška, do jehož věhlasné muškařské školy jezdili mnozí významní umělci, politici, průmyslníci. Za všechny další a další jmenujme ještě aspoň jediného - Jana Wericha....

Jako bez přestání protéká kolem Žichovic Otava a přelévá se přes pažení jezu, tak v nejrůznějších proměnách a podobách ubíhá lidský čas. Prošli jsme stručně nejdůležitějšími událostmi v bohatých dějinách Žichovic. Od počátků trvalého lidského osídlení až po současnost. Desítkám a stovkám předcházejících generací zůstává s námi i našimi budoucími jedno společné - láska ke kousku Pošumaví, jemuž říkali, říkáme a budou říkat domov. A domov a láska, to jsou nejkrásnější a nejvzácnější slova naší mateřštiny.