Zbůch

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1253, kdy byla uváděna jako majetek kláštera premonstrátů v Chotěšově, samotné osídlení má však své kořeny již v pravěku, jak to dokládají četné nálezy z doby bronzové, halštatsko - laténské i římské. Ve středověku zde stával poplužní dvůr, který byl v majetku celé řady světských feudálů, např. v polovině 15. století Velka ze Zbůchu nebo Votíka z Chotěšovic. Krátce po polovině 17. století Rula berní uvádí ve vsi pouhých pět sedláků. Po celá staletí byly osudy vsi spojené s nedalekým premonstrátským klášterem, po jehož zrušení v poslední čtvrti 18. století patřil Zbůch Náboženskému fondu a od roku 1822 až do zániku feudalismu knížecímu rodu Thurn - Taxis. Poslední feudálové, jejichž rod zde hospodařil až do první pozemkové reformy, také vystavěli na severním okraji vsi rozlehlý vrchnostenský dvůr, dosud částečně dochovaný. Na sklonku 30. let 19. století bylo ve Zbůchu, v minulosti zvaném také jako Zbuoch, Zwug nebo Zwuch, 28 popisných čísel. Roku 1861 byl poblíž vsi zahájen provoz na železniční trati Plzeň - Brod nad lesy, stanice dráhy pro obec však byla otevřena až roku 1906.

Ještě ve druhé polovině 19. století byl Zbůch pouze jen malou zemědělskou osadou přifařenou k nedalekým Úhercům, s nevelkou návsí lemovanou skupinou selských usedlostí, jejíž dominantou byla kaple pocházející ze stejného období. Mimořádně pozoruhodný rozvoj sídla v první třetině 20. století, kdy stoupl počet obyvatel z původních několika desítek až na dva tisíce v r. 1921, má na svědomí zahájení a postupný rozvoj těžby černého uhlí. V lednu 1919 byla ve Zbůchu zřízena první obecná škola. Se zvyšujícím se počtem dětí české národnosti se do popředí stále více dostávala otázka výstavby nové školní budovy. Po dlouhých průtazích se tak stalo až v r. 1932, kdy byla stavba, realizovaná firmou Ing. Prokop a Chrudimský, dokončena. V polovině 20. let 20. století byla v prostoru návsi vystavěna rozlehlá budova radnice, v jejím sousedství časem vyrostl i pomník se sochou prezidenta T.G.Masaryka. V říjnu 1938 v důsledku tzv. mnichovské dohody musel být Zbůch postoupen Velkoněmecké říši, přestože zde byl ve 30. letech 20. století velmi početný český živel. Jedním z důvodů také bylo "černé zlato", jehož těžbu po násilném odchodu řady českých horníků zajišťoval velký počet válečných zajatců, Francouzů a později především Rusů, kterých zde bylo internováno přes 800. Okupačnímu útlaku neunikl ani pomník stojící na návsi. Zbůch byl z nacistického jha vymaněn na počátku května 1945 americkými tanky. Stejně jako z celé oblasti českého západu, také ze Zbůchu bylo ve druhé polovině roku 1945 vypraveno několik transportů tzv. sudetských Němců. Uvolněné statky a domy postupně získali dosídlenci, rekrutující se především z jiných částí Plzeňska a také ze samotné Plzně.

V období po únoru 1948 byl zestátněn někdejší vrchnostenský dvůr a kolektivizaci se nevyhnuli ani místní sedláci. Někdejší pracovní tábor byl postupně upraven na ubytovny a po zrušení dolu zde nalezla útočiště mateřská školka a školní jídelna. Část staveb získaly soukromé osoby. Stavební produkce období 50. - 80. let 20. století přinesla do obrazu vsi několik změn. K hostinci poblíž železniční stanice byl přistavěn kulturní dům se sálem, který se stal největším zařízením svého druhu na území okresu Plzeň - sever a na severním okraji obce vyrostl areál podniku Prefa, po r. 1990 transformovaný na firmu na B a BC, produkující betonové prefabrikáty, zámkovou dlažbu a další. Bylo postaveno také několik bytovek a to nejen poblíž betonárky, ale i u sportovního hřiště nebo přímo v centru vsi. Severní a východní strana návsi byla zbořena a místo po někdejších dvorech zaujala část komunikace a budova obchodního střediska. Celkově také vzrostl počet nových rodinných domů. V současné době má ves přibližně 1890 obyvatel.

Malá ves Červený Újezd, dnes součást katastru obce Zbůch, je poprvé připomenuta k r. 1115, kdy se uvádí ve výčtu majetku kláštera kladrubských benediktinů. Později se dostala do majetku kláštera v sousedním Chotěšově. V 80. letech 18. století ves tvořilo 16 popisných čísel, jejichž počet stoupl do 20. let 20. století na 29. V říjnu 1938 byla ves připojena k Velkoněmecké říši. Po skončení války bylo zdejší německé obyvatelstvo vysídleno a nahrazeno osadníky ze vnitrozemí a také z nedaleké Plzně. Ves si uchovala půvabnou náves s kaplí a několik hodnotných usedlostí, z nichž vyniká čp. 2 s unikátním roubeným obytným domem vročeným do r. 1773. Na počátku 50. let 20. století bylo v lese nade vsí vybudováno vojenské letiště, z něhož dnem i nocí startovaly desítky proudových letounů a později vrtulníků.