Svitavy

První reálná zmínka o městě se datuje do poloviny XII. století, kdy sem přišli litomyšlští premonstráti a založili na levém břehu řeky kostel sv. Jiljí. Položili tak základy k osadě, kterou pojmenovali „Stará Svitava“.

Druhou kolonizací, jejímiž nositeli byli převážně německy mluvící osadníci, vznikla v polovině XIII. století tzv. Svitava „Nová“. Kolonizační činnost pohraničí probíhala zejména za úřadu biskupa Bruna ze Schauenburka (1245–1281), který také pověřil svého blízkého spolupracovníka, vestfálského šlechtice Helemberta von Thurm, založením města Svitav.

Zájmy olomouckého biskupství a litomyšlského premonstrátského konventu se vyostřily do sporu, jenž byl rozhodnut 6. listopadu 1256 smírčí smlouvou. Listina, jíž je spor vyřešen se považuje za „zakládací listinu města Svitav“.

Svitavy se tak staly městem podřízeným olomouckým biskupům. Městečko, někdy v listinách zvané oppidum, získalo v roce 1330 důležité privilegium, které potvrzovalo svitavskou rychtu k níž patřila vesnice Čtyřicet Lánů a Moravský Lačnov. Později ke svitavskému panství připadly vsi Hradec nad Svitavou, Vendolí, Sklené, Javorník, Ostrý Kámen, Horní Hynčina, Kamenná Horka a Chrastová Lhota.

Městské jádro tvořilo 83 právovárečných měšťanských domů, jež byly vystavěny podél středověké komunikace, tedy kupecké stezky. Téměř půl kilometrů dlouhé náměstí bylo v roce 1389 obehnáno hradbami, tu a tam přerušené branami. Ty byly tři a pojmenování dostaly podle směru, kterým se z nich vycházelo. Doložena je brána Pražská, Brněnská a nejmladší Lanškrounská. Začátkem XIX. století byly, stejně jako hradby, zbořeny.

Hradby ochránily město v období husitských bouří v XV. století, i když byly značně poničeny četným obléháním. Možná, že z této doby pochází legenda o městském znaku. Svitavské panství bylo v této době často propůjčováno, prodáváno a zastavováno. Roku 1484 vykoupil Svitavy správce olomouckého biskupství Jan Filipec od Ješka Svojanovského z Boskovic. Svitavy se staly opět městem patřícím olomouckým biskupům, ale ztratily statut správního centra biskupských statků. Byly přičleněny do mírovského panství.

Toto správní rozdělení trvalo až do roku 1775, kdy byl obnoven úřad pro Svitavsko se sídlem ve Čtyřiceti Lánech. I přes střídání majitelů města nastal v XVI. století rozkvět, který znamenal „zlatý věk“ Svitav. Vzrostla politická moc měšťanstva a s ní nastoupila ekonomická prosperita.

Roku 1590 Svitavy poprvé vyhořely a dřevěné domy na náměstí byly znovu obnoveny z kamene. Svitavy dostaly renesanční háv, ale třicetiletá válka byla skutečnou pohromou. I když následky nebyly tak tragické jako v okolních vsích, zněmily mnohé. Do města vstoupilo v plné síle baroko – byly přestavěny kostely, postavena nová farní budova, při cestách, mostech a na lukách se objevila řada světeckých sloupů, soch a božích muk. Autory těchto děl se stávali místní umělci, jejichž věhlas se rozšířil po okolí.

V XVIII. století se začalo s novou výstavbou – byl položen základní kámen ke kostelu sv. Floriána, jež byl i špitálem a školou. Za válek o slezské dědictví mezi Pruskem a Marií Terezií se město stalo svědkem průchodů vojsk, menších vojenských srážek a noclehu pruského krále Fridricha II.

Nejhorší tragédie přišla v září roku 1781. Celé město vyhořelo a dlouhá dvě desetiletí trvalo než bylo obnoveno. Oprava mariánského kostela trvala do roku 1795. Celé neštěstí ožebračilo zdejší tkalce a soukeníky. Ti si pak nahradili zničené zásoby lnu novou surovinou – bavlnou. Nevědomky tak položili základ věhlasu svitavského bavlnářství.

Ani napoleonské války na začátku XIX. století růst města nezbrzdily. Pronikly sem první spřádací parní stroje a ve chvíli, kdy město proťala železnice, se Svitavy změnily k nepoznání. Od roku 1848 přestaly být součástí olomouckého arcibiskupství, byly položeny základy občanské společnosti. Právě nyní se objevily první spolky, pak politické strany a na řadů přicházely komunální volby.

V kulturním městě vedle sebe žili Němci, Češi a Židé. Konec XIX. století přinesl bouřlivý stavební rozvoj. Vedle dělnických čtvrtí vznikaly honosné vily průmyslníků, které dodnes dotvářejí neopakovatelnou podobu města. Byla to doba činů mecenáše Oswalda Ottendorfera. Tento svitavský rodák se stal úspěšným podnikatelem za velkou louží a na své město nikdy nezapomněl. Z jeho finančních darů byly postaveny nemocnice, sirotčinec a chudobinec a pýcha města – veřejná knihovna a čítárna.

Začátek XX. století přivedl město, v němž žilo na devět tisíc obyvatel - z drtivé většiny Němců - na práh světového konfliktu. Roku 1918 byla vyhlášena svobodná republika, i když mezi Svitavany byla přijata s rozpaky. Bylo nutné se učit národnostní toleranci.

Republika československá neměla na růžích ustláno. Přesto se Svitavy hlásily k aktivistické politice, jejímž výrazem byla i návštěva prezidenta Masaryka ve městě. Prezident byl jmenován i čestným občanem města.

Ekonomická krize 30. let XX. století vyhrotila národnostní vztahy. Vysoká nezaměstnanost, sociální neklid a národnostní různice vedly mnohé Svitavany k otevřené sympatii k nacismu. Přišla mnichovská dohoda, Svitavy se staly součástí Hitlerovy Třetí říše a následovala druhá světová válka. Právě v ní se odehrál neuvěřitelný příběh Oskara Schindlera, dalšího ze svitavských rodáků.

Smutné stránky kroniky se otevřely v roce 1945. Tehdy již k společnému soužití Čechů a Němců v jednom městě nebylo prostoru. Vysídlené Svitavy byly v krátkém čase znovu obydleny českými rodinami z různých koutů republiky.

Od roku 1949 jsou Svitavy okresním městem, tehdy jako součást Brněnského kraje. V roce 1960 se ocitly v kraji Východočeském a sedmisetletá příslušnost k Moravě skončila. Dnes je okres Svitavy částí Pardubického kraje, město se hrdě hlásí k své minulosti, která může být i klíčem k poznání budoucnosti.