Kamenná Horka

Osídlování této oblasti probíhalo poměrně pozdě, totiž až ve 12. století, i když první osídlení zde bylo zaznamenáno již v pravěku. Archeologické nálezy paleolitu, neolitu a doby bronzové a železné jsou tak kusé, že o souvislejším osídlení nelze hovořit. Vliv na to měly pochopitelně nejen přírodní poměry – oblast byla pokryta těžko přístupným pralesem, ale i poměrně neúrodná půda chudá na přírodní zdroje. Proto také samotný střed regionu neležel u frekventované obchodní stezky, ale byl snad protkán jakýmisi odbočkami ze stezek hlavních, o jejichž směřování se dodnes vedou historické debaty. Lze předpokládat, že oblast byla oblastí záplavovou a bažinatou, zvláště kolem největší řeky Svitavy, jíž se kupecké stezky z pochopitelných důvodů vyhýbaly. Liduprázdnost krajiny přiměla středověké kolonizátory k intenzivnímu využívání tohoto kraje až ve 12. století, přičemž podstatné impulzy přicházely z Litomyšlska a poté z olomouckého biskupství, které bylo hlavním nositelem kolonizace tohoto územního prostoru. První kolonizací rozumíme zakládání nových osad, jejímiž lokátory byli členové řádu premonstrátů, jehož sídlo bylo od roku 1145 v Litomyšli, kde byli usazeni na žádost olomouckého biskupa se svolením panovníka. Touto kolonizací byla založena nejstarší osada tzv. Stará Svitava. Svým rozsahem nevelká, ale významná snaha premonstrátského kláštera v Litomyšli o rozšíření kolonizovaných držav vedla k druhé kolonizaci vedené přímo olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburka (1245 – 1281) a dokončené až ve 14. století. Touto kolonizací, jejímiž nositeli byli převážně německy mluvící osadníci, byla vytvořena sídelní síť, která s mírnými obměnami vydržela až do 20. století. Dvojí kolonizace přinesla i odlišnou církevní správu a vyústila v dlouholetý spor o podobu zemských hranic mezi Čechami a Moravou, jež musela být ve 13. století smírně upravována listinami, v nichž byla sporná místa a jejich správní příslušnost vyjmenována, a vlastně znamenají v řadě případů první listinnou zprávu o existenci města či obce. Obyvatelstvo bylo tedy vesměs německé, i když v průběhu 14. a 15. století se větší sídla začínají nepatrně počešťovat, alespoň podle jmen místních farářů. Vesnické oblasti ale zůstaly až do roku 1945 takřka čistě německými. Větší zlom neznamenaly ani husitské bouře, i když měly vliv na oslabení církevní moci. Svitavské panství zůstalo sice lénem olomouckých biskupů, ale bylo často pronajímáno a zastavováno světské vrchnosti.

Skutečnou dobou rozkvětu měst a vsí bylo až 16. století, kdy se šlechta zaměřila na zemědělské a průmyslové podnikání. Bylo to období vzniku prvních cechů a řemeslných společenstev. Poddanská města opatřená výsadami a privilegii začala být výraznou konkurencí městům královským a v mnohých ohledech je převyšovala. Dominantní úlohu v našem regionu sehrálo soukenictví, jehož výrobky znamenaly významné přínosy do městských pokladen a vytváření svébytných městských panství skupováním vesnic a poddaných. Zdravé snahy podnikavých měšťanů vedly i k jakési náboženské toleranci ve větších městech, což bylo zjevné hlavně ve Svitavách, kde bylo početné zastoupení luteránů. Po srážce na Bílé hoře dochází k postupné rekatolizaci a krutou pohromu způsobily následky třicetileté války, kdy žádné místo tohoto regionu nezůstalo ušetřeno vojenské přítomnosti znepřátelených armád. Výsledkem konfliktu byla zpustošená půda a značná část vesnic zůstala na dlouhou dobu neobydlena a z kvetoucích usedlostí se staly poustky. Rekatolizační úsilí ale znamenalo i nebývale čilý kulturní život, jehož uměleckou stopu nacházíme na mnoha místech regionu. Množství mariánských, trojičních a světeckých sloupů připomíná sochařské dílny rodiny Pacáků, žáků Matyáše Brauna, dále dílnu sochaře J. A. Heinze a tvoří umělecky specifickou odnož expresivního barokního umění 17. a 18. století, jež je připomínána jako Hřebečské baroko.

Konec 17. století znamenal rozmach měšťanského stavu jako celku, který principiálně začal konkurovat šlechtickému velkostatku. Objevily se první známky organizované průmyslové výroby přerůstající rámec cechovní organizace. Těžiště tohoto podnikání spočívalo na tradičním soukenictví a tkalcovství a s ním spojeným pěstováním lnu. Sezónní domácké tkaní a předení se stalo součástí rozptýlené plátenické manufaktury na českomoravském pomezí nacházející svá odbytiště v armádách rakouské monarchie. Rostoucí snahy absolutistického státu po centralizaci státní správy vedly k rozšiřování státní administrativy a s pokračujícím zaváděním německého jazyka do všech institucí směřovaly k vytváření jednotného vnitřního trhu. Měšťanstvo se v tomto ohledu ukázalo jako konkurenceschopné snahám šlechty a cechů a svým úsilím vytvořilo ze Svitav jedno z nejprůmyslovějších měst monarchie s poměrně vysokou zaměstnaností. Hospodářský vývoj regionu byl umožněn zejména rozvojem a budováním dopravní sítě, výstavbou nových silnic a zprovoznění železničního spoje mezi Brnem a Prahou, respektive Vídní a Prahou v roce 1849. Otevření železnice a s ní telegrafického spojení znamenalo pro svitavskou oblast období bouřlivého vývoje, kterému města a obce neležící při železnici nemohly z pochopitelných důvodů konkurovat. Železniční spojení se stalo hnacím motorem celé oblasti, které přineslo ekonomickou prosperitu.

Rokem 1848 a následujícími reformami státní správy bylo učiněno zadost kritikům nefunkčního poddanského systému. Zrušení poddanství přineslo městům nejen ztrátu jejich panství, ale i vyvázání se z lenních poměrů k vrchnostem. Olomoucké arcibiskupství ztratilo nad svitavskou oblastí správní kompetence a pokračovatelem vrchnostenských úřadů (pro Svitavy se sídlem ve Čtyřiceti Lánech) se stalo okresní hejtmanství pro politický okres Moravská Třebová. Politický okres vykonával správu tzv. soudních okresů, z nichž nejvýznamnější byl okres svitavský. Pro naši sledovanou oblast mikroregionu jsou důležité ještě dva politické okresy – litomyšlský a od roku 1855 ještě poličský, i když státní správu vykonávaly pouze v okrajových obcích regionu.

Druhá polovina 19. století se ocitla ve znamení tzv. gründérství – zakládání nových průmyslových podniků. Dominantním se v tomto ohledu stalo město Svitavy, které bylo označováno lichotivou přezdívkou západomoravský Manchester. Poskytovalo mnoho pracovních příležitostí pro textilní dělníky ze širokého okolí, i když se neubránilo krizovým jevům spojeným se závislostí na importu bavlny ze zahraničí a výkyvy v tehdejším ekonomickém systému. Proto byl region citelně poškozen krachem na vídeňské burze (1873) a následnou obrovskou nezaměstnaností. Takové otřesy, jimž města nemohla čelit ani aktivní sociální politikou, znamenaly i rozvoj dělnického hnutí a zvláště aktivizaci sociálně demokratických stran. Avšak mnohem závažnějším se ukázal národnostní konflikt vedoucí až ke snahám o vytvoření samosprávných autonomních území v roce 1918.

Česko-německé soužití na území regionu bylo podrobeno zatěžkávacím zkouškám již koncem 19. a začátkem 20. století, ačkoliv boj o jazykové zrovnoprávnění zde neprobíhal tak intenzivně jako v oblastech, kde česká menšina si udržovala větší politický vliv. Poměrně malé procento česky mluvícího obyvatelstva nesehrálo rozhodující roli při utváření Československé republiky, a tak tím rozhodujícím faktorem se staly snahy Němců o vytváření vlastních provincií s příslušnými zemskými vládami, které měly být začleněny do nového státního svazku Deutsch Österreich. Tak vstoupilo na půdu historické dění území, které dostalo název Hřebečsko a do něhož spadala většina obcí mikroregionu. Koncepce silného německého jazykového ostrova se správní vazbou na Opavu a s příslušností k německému státu se ukázala jako neudržitelná a celé území bylo od prosince 1918 obsazováno československou vojenskou mocí. Poté se celá oblast stala součástí nové republiky se správním členěním reflektujícím stav z habsburské monarchie. Neschopnost nového státu vypořádat se s požadavky svých menšin vedla k aktivizaci nacionálního hnutí, které odmítalo jakoukoliv formu vázanosti s Československou republikou. Jakkoliv pracovaly v obcích německé strany na způsobech soužití v mnohonárodnostním státě, byly pohlceny rostoucím nacionálním hnutím, jehož logickým vyústěním byl Mnichovský diktát a konec první republiky v roce 1939 a zřízení protektorátu Čechy a Morava.

Druhá světová válka znamenala konec pro veškeré snahy o rozumné soužití obou národností. Svitavsko bylo využíváno nacisty jako zdroj levné pracovní síly a sloužilo ke koncentraci válečných zajatců a totálně nasazených zahraničních dělníků. Ohromný ekonomický potenciál oblasti byl téměř beze zbytku využit a takřka veškeré průmyslové podniky přešly na válečnou výrobu. Změna formy státního uspořádání přinesla i odlišnou strukturu exekutivy. Svitavsko společně se zabranými obcemi českých okresů Litomyšl a Polička bylo v rámci Sudet začleněno do správy vládního prezidenta se sídlem v Opavě jako samostatný čistě německý okres.

V období druhé světové války se musel regionální průmysl nejen přeorientovat na zbrojní výrobu, ale celá oblast díky své poloze na hranicích ztratila strategickou dopravní polohu v rámci říše. Problémy se zásobováním, sociální krize a vyčerpání původních lidských zdrojů přivedlo území do slepé uličky. Město Svitavy, resp. internační tábory v něm, se začalo zaplňovat totálně nasazenými dělníky a zajatci mnoha národností a válka sama podvázala veškerý společenský a kulturní život. Kvetl černý obchod, rostla nespokojenost obyvatel, jimž válka nepřinesla Hitlerem tolik propagovanou svobodu a prosperitu. Porážky nacistických armád na východních frontách společně s otevřením fronty západní znamenaly konec nacistického impéria. Oblast Svitavska byla osvobozována oddíly Rudé armády za pomoci rumunských a maďarských zajatců, partyzánských skupin a německých antifašistů ve dnech 8. – 10. května 1945. Docházelo k výrazným projevům česko-německého nepřátelství, dramaticky narostl počet sebevražd a mnohé obce se staly cílem zlatokopeckých skupin a revolučních gard. Probíhalo přebírání moci z rukou Němců nově vzniklými revolučními národními výbory a bylo obnoveno státní uspořádání s platností před 29. zářím 1938. Byly tedy obnoveny politické a soudní okresy, avšak mnoho sporů přineslo i nekoordinované úsilí Svitav o získání vlastního politického okresu a vyvázání se z poměru k Moravské Třebové. Tyto snahy byly naplněny až v roce 1949, kdy došlo k novému správnímu rozdělení a vznikl samostatný okres Svitavy, jenž byl začleněn do Brněnského kraje. To se ale již odehrávalo na ryze české půdě po završeném vysídlení německého obyvatelstva, které za dramatických okolností probíhalo od roku 1945. Současně byl celý region znovu osídlován českými obyvateli z různých koutů republiky. Z obecného hlediska lze říci, že vysídlení znamenalo zpřetrhání historické kontinuity a tradičních vazeb usedlíků k půdě a ztrátu historického povědomí, které nebylo za komunistické diktatury nikdy obnoveno.

V roce 1960 došlo ke změně státní správy, která nelogicky a necitlivě zrušila tradiční hranice mezi Čechami a Moravou. Bývalé okresy, které si budovaly svoji strukturu od roku 1949, byly začleněny do zvětšeného okresu Svitavy a dostaly se pod správu nově vytvořeného Východočeského kraje. Poslední změnou státní správy byla rozsáhlá reforma prováděná od roku 1997, která je naplněním ústavy České republiky. Oblast mikroregionu jako součást okresu Svitavy byla začleněna do Pardubického kraje, jenž byl ustanoven zákonem č. 347/1997 Sb. s zahrnuje území okresů Chrudim, Pardubice, Svitavy a Ústí nad Orlicí, o celkové rozloze 4 519 km2. Na tomto území žije přes 510 tisíc obyvatel, průměrná hustota je 113 obyvatel na 1 km2. V kraji je 453 obcí, z toho 29 měst. Sídelním městem kraje je stotisícové město Pardubice.