Rybník

Obec Rybník leží u města Česká Třebová a protéká zde řeka Třebovka. Údolí řeky Třebovky bylo dříve lesnatou krajinou, která patřila k pomezním hvozdům Čech. Jméno řeky Třebovky a osad Třebová a Třebovice bylo odvozeno od slova „třiebiti“, to znamená mýtit půdu od pařezů. S postupným kácením lesů tu začaly vznikat osady.

Nad touto krajinou vládli v 10. století Slavníkovci. Po zániku jejich rodu drželi toto území Hrabišici, páni ze Švábenic a Vršovci, ti však byli vyvražděni r. 1108 na Vraclavském hradišti. Zatím vzrůstala moc Přemyslovců, země se scelovala a všechno jmění zaniklých rodů patřilo králi. Za Přemysla II. v roce 1253 – 1278 náležela podorlická krajina králi. Bratři Oldřich z Drnholce a Heřman z Ústí dostali tuto krajinu jako královskou zástavu. Na její ochranu zbudovali hrad Lanšperk, který nadlouho vytvářel trvalé správní a organizační středisko. Od této doby vznikl název krajiny Lanšprské panství. Král Václav II. v letech 1278 až 1305 daroval panství Lanšperské, což byly osady Česká Třebová, Ústí nad Orlicí, Jablonné a Lanškroun s okolními osadami, nově založenému klášteru na Zbraslavi. Tento klášter získal na konci 13. století téměř všechny osady v povodí Tiché Orlice a Třebůvky.

Založení obce Rybník

V zakládací listině Zbraslavského kláštera ze dne 10. srpna 1292, se uvádí poprvé osada Rybník pod jménem „Ribna“. V okolní krajině se začínají formovat první panství.

V roce 1304 stojí v popředí zboží hradu Lanšperka. Orlickou část tvořilo město Ústí, tržní vesnice Třebová a dvacet dalších vesnic. Mezi tyto vesnice patřil i Rybník.

Obec v letech 1304-1377

Ve druhé zakládací listině Zbraslavského kláštera ze dne 21. dubna 1304 opět u města Třebová se uvádí osada avšak „Ribnik“. Jméno dostala buď podle rybníka, na jehož místě byla založena, nebo podle rybnatosti řeky, která obcí protéká. Osada Rybník byla původně česká, jedna z nejstarších v třebovském údolí Parník, Skuhrov, Třebová

a Zhoř. Po vzdálenějším okolí se rozmáhalo německé osadnictví.

Pod vrchností Zbraslavského kláštera se vedlo Rybnickým osadníkům velmi zle. Z pevných hradů Žampachu, Šilperka a Šumperka sem podnikali nájezdy loupeživí rytíři. Před nimi v krajině zjednal klid teprve Markrabě Karel, správce české země. Zbraslavský klášter přenechal

v roce 1356 Lanšperské panství nově vzniklému biskupství v Litomyšli. Národnostní vývoj byl provázen výrazným zvýšením moci měšťanské samosprávy. Zástupce vrchnosti zůstával nějaký čas fojt. V roce 1377 měl být rozhodnut spor mezi rychtářem z Rybníka a s držitelem polí, rozhodli se fojt a konšelé přibrat k poradě ještě obecní starší, což byl sbor dalších měšťanů.

Jestliže se někdy nemohlo docílit narovnání sporu mezi stranami, bývali z vážených občanů ustanovováni tzv. ubrmani, kteří obě sporné strany byli ochotny přijmout za rozhodčí. Tito rozhodčí poté závazně rozhodli.

Obec v letech 1377 - 1415

Litomyšlský biskup Johan IV. zbavil v roce 1412 Třebovou s okolními osadami Dlouhou Třebovou, parníkem, Skuhrovem, Zhoří a Rybníkem robot, které museli obyvatelé vykonávat

od pradávna. Uložil poplatek po 20 groších z lánu ročně. Lán byla část pozemku, měl uživit rodinu. Mezi další zemědělské míry patřil korec, což bylo asi 0,28 dnešního hektaru.

Rybník v této době patřil pod právní a správní středisko Česká Třebová. Vesnice měla sice své rychtáře a dva konšely, ale v důležitých záležitostech bylo nutné obracet se na Českou Třebovou, kde při soudu býval přítomen i úředník z Lanšperka.

Obec v letech 1415 - 1618

Za husitských válek zaniklo litomyšlské biskupství a na Lanšperském panství se vystřídali v r. 1436 Vilém Kostka z Postupic, jehož rod ho postoupil v roce 1507 Pernštejncům, dále Jan Kostka z Postupic, Vilém z Pernštejna, Petr Bohdanecký z Hodkova. Ve východních Čechách postupovala slezská knížata v čele s vratislavským biskupem na podporu zájmů krále Zikmunda. Po bitvě u Lipan v r. 1434 se všechno zase vrátilo do starých kolejí.

Sedláci žili zase v nevolnictví, museli pro svého pána vykonávat některé práce a odvádět obilí. Bez svolení vrchnosti se nesměli ženit, ani stěhovat, nesměli nic prodávat a kupovat. Vrchnost rozhodovala o vzdělání jejich dětí, vybírala si z nich čeládku. Čeledínové a děvečky sloužili u sedláků. Pomáhali jim při denní práci na poli. Mezi Vánocemi a Novým rokem se mohli střídat. Nádeníci byli najímáni na špičkové práce, za které měli i různé odměny.

Obec v letech 1618 - 1624

V roce 1618 propukla třicetiletá válka. Bylo to střetnutí protestantské šlechty se šlechtou katolickou. Rozmáhá se bezpráví, nepomáhají už ani příkazy císařských velitelů vymezujících právo vojáků vůči obyvatelstvu, a proto poddanský lid v počtu 5000 ozbrojenců se již koncem května v r. 1621 rozhodl bránit proti žoldnéřům. Po bitvě na Bílé hoře r. 1621, nastalo kruté pronásledování poddaných pro víru.

Lanšperské panství se dostává do rukou Karla Lichensteina, který ho v r. 1622 odkoupil za 183 000 kop grošů. Nařídil, aby všichni poddaní přijali katolickou víru. První misionáři bojovně zahajují rekatolizační činnost. Město Lanškroun, Česká Třebová a Žamberk se podrobují katolictví v celku brzy, i když mnozí nekatolíci, raději opustili svůj domov a odešli do ciziny. Na Růžovém paloučku se loučili se svou vlastí i občané Rybníka.

Obec v letech 1624 - 1731

Roku 1624 povstávají proti násilnickému pokatoličťování na mnoha místech poddaní. V r. 1626 zasahuje vojsko i proti těm, kteří dosud nepřijali katolické náboženství. Švédská protestantská vojska byla při svých vpádech do země v kořistění stejně důsledná jako císařské armády v začátcích války. Krajem se valily proudy vojsk a nelítostně drancovaly města i osady. Obce Skuhrov, Rybník, Třebovice i Semanín, které byly do té doby české, byly vypáleny a zpustošeny, velká část nekatolického obyvatelstva opustila své domovy. Na jejich místo povolal kníže Němce z Bavor a Horního Falcka. Celý kraj byl poněmčen. A tak i vesnice Rybník byla obsazena německými osadníky. Zbytek původního obyvatelstva se poněmčil. Z české minulosti Rybníka se zachovalo jen české jméno dědiny a česká jména. Podobně se tenkrát poněmčil i Semaním, Skuhrov, Lanškroun, Svitavy, Zábřeh

a Moravská Třebová.

Kolem r. 1645 se znovu objevují Švédové a ještě na samém konci války v r. 1647 se nepřátelsky vracejí do východních Čech. V listopadu r. 1648 se po kraji rozšířila zpráva

o uzavření míru. Počátky míru jsou ale spojeny s novými obtížemi. Počet obyvatel ve srovnání s počátkem 17. století klesl téměř na polovinu, v kraji byl hospodářský rozvrat

a úpadek. V roce 1654 se v Rybníku začíná vést místo pozemkové knihy „roli“. Jednalo se o evidenci pozemků, statků a všeho majetku. V této době bylo v Rybníku 20 sedláků, 170 obyvatel a 902 korců polí. V 18. století se schyluje k boji nevolníků, k největšímu, jaký kdy náš kraj zažil. Vzpoura, která nezadržitelně dospěla k vrcholu, zasáhla i litomyšlské panství. Bojovné zástupy, které směřovaly k Chlumci nad Cidlinou, byly krvavě poraženy. Osvobození z nevolnictví, ale i zavedení peněžní nebo naturální renty přinesl všem teprve patent z 1. Listopadu 1731. Pod panstvím Lichensteinským přečkal Rybník i sedmiletou válku (1756 – 1731) a francouzské války. Po přestálých válkách, neúrodných letech a povstáních opět jako kdysi po třicetileté válce zachvátil východní Čechy velký hlad a po něm i mor.

Obyvatelstvo

V Rybníku byla většina obyvatel německé národnosti. Přesný počet obyvatel nebyl uvedený po 400 let. První zmínky

o počtu obyvatel v kronikách byli od roku 1654.

Za 1. Světové války padlo z Rybníka 30 lidí, za 2. Světové války 57 lidí. V roce 1770 bylo nařízeno číslování domů.

V letech 1860 až 1885 byl počet obyvatel v Rybníku ovlivněn vystěhovaleckou vlnou a to do Ameriky, Rumunska, Jižního Maďarska.