Poběžovice

S první historickou zmínkou o Poběžovicích "(villa Pobiezovicz)" se setkáváme r. 1359, v době vlády Karla IV., a to v berním rejstříku plzeňského kraje, kdy je jako držitel uváděn Zdeněk z Poběžovic a Starého Herštejna. Jeho sídlo stávalo podle místní tradice v místech dnešní fary; písemně je poběžovická tvrz prvně zmiňována r.1419.

V roce 1424 byly Poběžovice na žádost majitele Bohuslava z Horšova povýšeny králem Zikmundem na městečko s týdenním trhem v každou sobotu.

Významný zlom v dějinách Poběžovic nastal v r. 1459, kdy městečko s tvrzí získal Dobrohost z Ronšperka. Dobrohost tu sídlil až do konce svého života (+1506), a nechal zde vystavět nejen rozsáhlý pozdně gotický hrad, ale také městský kostel, v němž je dodnes uchován jeho zdařilý heraldický náhrobník. Značnou péči věnoval nový majitel také městysi, který nechal opevnit hradbami s baštami a třemi branami, přičemž bránu naproti hradu Starému Herštejnu věnoval měšťanům, aby si v ní zřídili radnici. Ještě významnější byla listina z roku 1502, kterou Dobrohost povýšil Poběžovice na město, daroval mu četné výsady, soudní právo, městský znak a pečeť. Kuriózní je skutečnost, že Dobrohost vydal listinu svévolně, aniž by o tom uvědomil krále, který měl jako jediný právo městská privilegia v tomto rozsahu udělovat. Tato skutečnost svědčí o významném postavení Dobrohosta mezi českou šlechtou. V uvedené listině nechal změnit rovněž starší název Poběžovice na Ronšperk "Ramsberg". Ramm znamená ve středověké horní němčině beran - a právě berana měl Dobrohost z Ronšperka ve svém znaku.

Po Dobrohostově smrti zdědil panství jeho nejstarší syn Zdeněk Dobrohost z Ronšperka. Ten se však stal zemským škůdcem a ze svých hradů Ronšperka a Starého Herštejna přepadal kupecké karavany na stezkách, které procházely hraničními hvozdy Českého lesa. V roce 1510 byly oba hrady dobyty a obsazeny krajskou hotovostí. Starý Herštejn byl zcela rozbořen. Zdeňkovi se podařilo uprchnut, ale majetek zpět nezískal. Zdeňkovi bratři prodali potom ronšperský majetek Albrechtovi z Gutštejna.

Albrecht potvrdil městu všechny jeho výsady a navíc věnoval měšťanům příkop a rybník u východní Týnské brány, druhý příkop u Německé brány v západní části města a dvě rybí sádky u Samické brány. Z důchodů získaných rybníkářstvím mělo město opravovat městské hradby, bašty a brány.

Zanedlouho město opět mění majitele a po několika zástavních držitelích je roku 1543 i s celým panstvím odkoupeno významným českým rodem Švamberků. První majitel – Petr I. ze Švamberka dál věnoval městu pozornost. Švamberkové obdařili Poběžovice novými privilegii. Nejdůležitější výsady, týkající se městské správy a hospodářství, věnoval městu Jan Jiří ze Švamberka. Jednalo se mimo jiné i o dědičné právo vaření ječného piva v městském pivovaru. Tehdy, v roce 1596, bylo ve městě dědičně vysazeno 6 hostinců a další libovolný počet mohli měšťané zřídit na předměstích. Jan dále předal městu do užívání zbylé dvě brány a celé městské opevnění. V poběžovickém kostele je dosud zachován náhrobník, který přináší podobu Janova otce Petra ze Švamberka (+1575). Švamberkové rozhojnili rovněž městský znak, ve kterém přibyl k Dobrohostovu beranu štítek se švamberskou labutí. Po smrti Jana Jiřího roku 1617 připadly Poběžovice jeho synovi Petrovi II. ze Švamberka, který se zúčastnil protihabsburské vzpoury a II. pražské defenestrace v květnu 1620. Zemřel však ještě před bitvou na Bílé hoře, a tak ušel kruté pomstě katolíků, které se vzbouřencům dostalo v roce 1621 (poprava 27 českých pánů). Švamberkové se hlásili k protestanství, za doby jejich držení poběžovického panství sídlil v Ronšperku luteránský kněz a šířilo se zde německy protestantské náboženství. Vdova po Petrovi ze Švamberka, protestantka Anna z Oppensdorfu i se svým 8 dětmi musela panství opustit a marně se dožadovala jeho navrácení. Ještě před bitvou na Bílé hoře obsadilo násilně město i hrad císařské vojsko vedené Španělem Baltazarem Marradasem. Zabavené panství střídá potom poměrně rychle nové majitele.

Mezi těmito osobami, které pocházejí většinou z řad horšovskotýnských měšťanů a válečných zbohatlíků, kladně působí humanisticky založení Wunschwitzové. Od roku 1682 vlastní Poběžovice Matyáš Bohumír Wunschwitz (Vunšvic), který byl hejtmanem Plzeňského kraje. Matyáš se stal zaníceným vyznavačem českého světce Jana Nepomuckého, díky jehož zázračné pomoci se údajně dostal z krutého tureckého zajetí. Na Matyášovo přání vytvořil v Poběžovicích sochař Jan Brokoff dřevěný model sochy tohoto světce, jehož bronzová podoba byla později umístěna na Karlově mostě v Praze, kde stojí dodnes.

A od Jana Brokoffa pochází zřejmě také socha kamenná sv. Jana Nepomuckého na náměstí v Poběžovicích. V hrubší podobě podle slavného Brokoffova vzoru pak se objevilo i mnoho soch na mostech i jiných místech nejen v okolí Poběžovic, ale i po celých Čechách. Matyášův syn Bohumír Daniel Wunschwitz byl předním znalcem české genealogie a heraldiky. Jeho pozoruhodná rodopisná sbírka je dosud uložena ve Státním ústředním archivu v Praze.

Od roku 1717 se v držení panství střídají další majitelé. V první polovině 19. století, za Leopolda Thuna, působil krátce na zámku jako učitel hudby známý český hudební skladatel Bedřich Smetana.

Roku 1846 kupují Poběžovice i s nedalekou Pivoní příslušníci severobrabantského rodu Coudenhove, kteří zde sídlí až do nuceného odchodu v roce 1945.

Mezi Coudenhovy byly historicky významné i lidskými osudy zajímavé osobnosti. Poběžovické panství zakoupil za necelý milion zlatých diplomat rakousko-uherského dvora František Karel Coudenhove. Za manželku měl Marii, pocházející z řeckého šlechtického rodu Kalergi. Po ní se jejich potomci psali Coudenhove-Kalergi. Starší z jejich dvou synů, Jindřich Jan Maria, byl císařským velvyslancem v Japonsku. Zde se také seznámil se svou pozdější ženou, dcerou japonského starožitníka, Mitsu Aoyamou, kterou si v roce 1896 přivezl na poběžovický zámek.

Ze smíšeného manželství se narodilo 7 dětí. Mitsu (pokřtěnou na Marii Teklu) a Jindřich (Heinrich) prožili v Ronšperku společně jen deset let, Heinrich náhle zemřel už 6.5. 1906. Jejich prvorozený Jan (1893 -1965), který zdědil ronšperský majetek, žil zde se svojí jedinou dcerou Marií až do roku 1945. Druhorozený syn, Richard Mikuláš Coudenhove Kalergi, se v roce 1923 stal duchovním otcem myšlenky Spojených států evropských a prvním prezidentem Panevropské unie, která byla založena jako obrana proti šířícímu se fašismu a nacismu. Po anšlusu Rakouska (březen 1938) emigroval nejprve do Švýcarska a později do USA, kde za války působil jako profesor historie. Do Evropy se vrátil až po konci II. světové války. V době I. republiky se Poběžovice (název vrácený místu po vzniku ČSR) slibně rozvíjely. Zvyšoval se i počet českých obyvatel, byla tu vybudována nová německá i česká škola, rozvíjel se spolkový život. Úspěšní byli i podnikatelé - často židovského původu (např. rodina Mandlerů, vlastnící už od konce 19. stol velký živcový mlýn –„kaolinky“) aj. Krutým zásahem i do dějin Poběžovic byla Mnichovská dohoda uzavřená mezi velmocemi v září 1938. Poběžovice se opět staly Ronšperkem, většina českých obyvatel odešla a i místní židé se stali obětí holocaustu. V květnu 1945 město obsadili Američané a následně došlo i k odsunu německého obyvatelstva, které se v době války přihlásilo k nacistické ideologii. Postupně došlo k dosídlení této oblasti českým, ale i slovenským obyvatelstvem. Začal se rozvíjet i hospodářský a společenský život, Ronšperk se stal opět Poběžovicemi. Na hřbitově se objevily hroby obětí pochodu smrti, který tu prošel před samým koncem války.

Dalším zásahem do historie oblasti byl rok 1948. Nejen, že dochází k postupnému znárodňování i drobných podniků a v 50. letech vznikají JZD (to poběžovické bylo dost slavné), ale je budována tzv. „železná opona.“ Zanikají obce v bezprostřední blízkosti hranice a vznikají místa, kde působí jednotky pohraniční stráže. Pohraničníci se usazují i v Poběžovicích. Jsou tu budovány nové byty pro důstojníky. Zámek se také stává sídlem armády. Je jakžtakž udržován alespoň po technické stránce, k jeho další devastaci dochází až po odchodu vojáků.

Další změny přinesl i do Poběžovic rok 1989. Postupně opět vznikají drobné živnosti. Naděje vzešla i zámku. Začíná se s jeho opravou. Možná dojde i k rekonstrukci historické části města, která je památkovou zónou. Prvním viditelným výsledkem nových snah je současný už z větší části revitalizovaný park (kdysi za Thunů vyhlášený svojí jedinečností).

V současné době se situace výrazně mění. Izolace příhraničí pominula a město situované v příjemné, civilizací nedotčené krajině Českého lesa, se v budoucnu stane vyhledávaným turistickým letoviskem. Potom zřejmě ocení pobyt v historickém městečku nejen příležitostní návštěvníci , ale také jeho stálí obyvatelé.