Liběšice

Roku 1396 byla obec česká, k poněmčení došlo až mnohem později. Význam Liběšic byl dán existencí panského sídla - v r. 1282 zde je připomínána tvrz s Protivcem z neznámého rodu. Po r. 1319 se Liběšice staly majetkem mocných Ronovců, v Liběšicích stál v té době již hrad. Za husitských válek se části panství zmocnil Zikmund z Vartemberka a jeho rod tuto část až do r.1540. Větší část panství patřila v r. 1457 Jindřichu Berkovi z Dubé, který byl posledním majitelem z rodu Ronovců. Poté do r. 1487 patřily Liběšice Jindřichu z Rabštejna a v letech 1487 až 1520 pánům z Gutštejna.

R. 1520 koupil panství Karel Dubanský z Duban, připojil Býčkovice a do zástavy získal Roudnici. Byl to dobrý hospodář, tolerantní katolík, byl hejtmanem Pražského hradu a nejvyšším písařem - revidoval známou Hájkovu kroniku. Začal uskutečňovat svůj záměr učinit z Liběšic centrum velkého panství. Nechal vystavět nový, už renesanční zámek, který stával severně od dnešního. Zemřel v roce 1542, po něm panství patřilo až do roku 1571 jeho synu Oldřichovi, který přikoupil Ploskovice. Po jeho smrti spravovala majetek jeho vdova Anna Kostomlatská z Vřesovis, ale když se podruhé provdala, byl rodový majetek rozdělen na 12 dílů a panství se tak rozpadlo. Liběšice s Drahobuzí získali Žichovcové z Duban. Z nich Jan Dubanský z Duban s manželkou Barborou z Říčan nechali postavit novou kostelní věž v letech 1589-1591. Jejich erby společně s letopočty jsou nad vstupním portálem, který byl v roce 1996 restaurován. Jejich dcera Alena zemřela neprovdána v r. 1617 a před svou smrtí odkázala panství Jiřímu Sezimovi ze Sezimova Ústí, jehož rodu patřil Úštěk. Nový majitel se aktivně účastnil stavovského povstání proti Habsburkům, a proto bylo jeho jmění zkonfiskováno, ačkoliv zemřel již v roce 1619 před porážkou povstání. Roku 1621 daroval Ferdinand II. liběšické panství s jedním dílem Liběšic a statky Jištěrpy, Tetčiněves, Verneřice, Levín a Rochov jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze. Jezuité r. 1675 odkoupili zbytek liběšického panství a panství úštěckého od litoměřických jezuitů. Liběšice se tak staly centrem obrovského panství, které tvořilo komplex sahající od severních svahů Českého středohoří až po Roudnici. Pěstovalo se zde hlavně obilí a chmel, velký význam mělo i koželužství - kůže se odsud vyvážely na jezuitské stanice v Paraguayi. Roku 1679 pobyl na zámku osvícený jezuita Bohuslav Balbín který vystoupil i na vrchol Sedla, odkud se kochal svatojánskými ohni v okolních vesničkách.

Liběšice na přelomu 19. a 20.století, pohlednici lze zakoupit v budově OÚ Liběšice Rok 1680 i pro Liběšice znamenal velké povstání, zámek byl poškozen. Po potlačení povstání vypukl mor a z Prahy do Liběšic byli přestěhováni studenti a profesoři z pražského Klementina, konaly se zde i závěrečné zkoušky. Nakonec ale ani Liběšicko nebylo ušetřeno a mor řádil i zde. Památkou na něj je morový hřbitov a hřbitovní kaple sv. Františka Xaverského. Ve 30. letech 18.st. nastal stavební rozvoj Liběšic. Bylo postaveno 17 nových domů, zbarokizován byl renesanční kostel.

Roku 1738 bylo započato se stavbou nového zámku. V roce 1742 ve válkách o rakouské dědictví bylo panství vydrancováno, ale v roce 1745 práce na stavbě opět pokračovaly. V roce 1746 byl starý zámek zbořen, nový byl dokončen v roce 1752. Do roku 1754 pokračovaly úpravy interiérů, v zámku žilo 18-20 jezuitů. Po zrušení jezuitského řádu v r. 1773 připadl zámek i s panstvím Studijnímu a náboženskému fondu, byla zde provedena raabizace-10 dvorů bylo rozparcelováno. V roce 1838 vše koupil kníže Ferdinand Lobkovic, který panství v roce 1871 prodal velkoprůmyslníkovi textilnímu z Broumova Josefu Schrollovi, který byl roku 1873 povýšen do šlechtického stavu. Jeho potomci panství drželi až do roku 1945. 31.ledna 1909 byly Liběšice císařským rozhodnutím povýšeny na městys.

Po roce 1945 žily na zámku řecké děti, pak děti z Koreje, pak zde byl Domov důchodců a od roku 1985 Ústav pro mentálně postižené.