Olomouc

Snad nejvýznamnějším nálezem posledních let, který změní i texty dosavadních dějepisných učebnic, je objev zbytků pochodového římského tábora z druhé poloviny 2. století, tedy z doby markomanských válek v Olomouci - Neředíně. Nejsevernější bod pobytu Římanů na území tehdy barbarské střední Evropy za Dunajem se tak posouvá od Trenčína a Mušova k Olomouci. Velkomoravské osídlení odkryli archeologové v Olomouci na více místech. Nálezy z Petrského návrší prokázaly dokonce úzký vztah olomouckého sídliště k centru Velkomoravské říše – Mikulčicím.

Významnou úlohu při osídlování a rozvoji území hrály také obchodní cesty. Poloha při jižní větvi euroasijské magistrály, stejně jako při cestě spojující Kremži - významné dunajské překladiště - s východní Evropou, znamenala od poloviny 10. století rychlý růst hospodářského a politického významu. Volba první moravské rezidence českých panovníků po připojení Moravy k přemyslovskému státu pak následně padla na Olomouc.

Olomouc v 19. a 20. století:

Po roce 1800 byl vývoj města v oblasti umělecké poznamenán krizí. Většina zakázek byla zadávána vídeňským umělcům. To ovšem neznamená, že by se kulturní život města zcela zastavil – město si vybudovalo mezi lety 1827 – 1830 nové divadlo. Ani o významné osobnosti neměla Olomouc na počátku 19. století nouzi. Jistě nikoli náhodou věnoval Ludwig van Beethoven roku 1823 svou právě dokončenou Missu Solemnis olomouckému arcibiskupovi Rudolfu Habsburskému.

Roku 1820 vzniká přičiněním arcibiskupa na hradebním svahu první olomoucký park. Sady pak město převzalo v roce 1832 do své péče. Hospodářský rozmach města byl po dlouhou dobu bržděn pevně sevřeným prstencem hradeb. Značný význam proto měla pro město výstavba železnice. První vlak přijel do města s velkou slávou roku 1841. Tři z budovatelů dráhy byli dokonce jmenováni čestnými občany Olomouce. Bouřlivé události roku 1848 znamenaly pro Olomouc pětiměsíční pobyt císařského dvora, v arcibiskupském paláci byl v té době uveden na trůn císař František Josef I. V následujících letech se pak Olomouc stala svědkem řady mezinárodních jednání, mimo jiné zde byla podepsána roku 1850 punktace mezi Rakouskem a Pruskem o postavení obou států v Německém spolku. Událostí neradostnou bylo zrušení olomouckého vysokého učení v roce 1860, obnovení se univerzita dočkala až o mnoho let později – v roce 1946. Obranný systém pevnosti, brzdící hospodářský a stavební rozvoj města, byl ještě v letech 1850 – 1866 zdokonalován budováním pevnůstek v okolí města. Snaha města zbavit se opevnění vyzněla naprázdno v roce 1868 i 1871. Konečně roku 1886 byla Olomouc spolu s Terezínem a Josefovem zbavena císařským rozhodnutím statutu pevnostního města. Stavební činnost naplno propukla v roce 1894. Podobu nově budovaných částí města na přelomu století významně ovlivnil regulační plán zpracovaný Camillo Sittem.

Do roku 1918 pak byl katastr města rozšířen z původních 53 hektarů plochy uvnitř hradeb na celkových 300 hektarů. Vědecko technický pokrok, měnící v 19. století tvář měst, nevynechal ani Olomouc. A týkal se nejen již zmíněné stavby železnice. V roce 1862 byla postavena městská plynárna, v roce 1889 vodárna. Stavba městské elektrárny proběhla roku 1898 a již o rok později vyjela do ulic města první tramvaj. Rychle se rozvíjel také průmysl, v okolí města byly stavěny nové továrny, cukrovary, sladovny, pivovar, železárny a další. Bouřlivě prožívala Olomouc události roku 1918 spojené se vznikem československého státu.

Výraznou většinu českého obyvatelstva město získalo vytvořením tzv. Velké Olomouce připojením dvou měst (Hodolan a Nové ulice) a jedenácti obcí (Bělidel, Černovíra, Hejčína, Chválkovic, Lazců, Nových Sadů, Nového Světa, Neředína, Pavloviček, Povlu a Řepčína) v roce 1919. Tíživě zasáhla Olomouc nacistická okupace v letech 1939 – 1945, radostnou kapitolou dějin města nebylo ani období po únoru 1948. Těžko lze v tomto období „budovatelského úsilí“ najít významnější výrazně pozitivní dějinnou událost. Pozitivem bylo bezesporu vyhlášení městského historického jádra městskou památkovou rezervací – její ustanovení alespoň částečně mohlo eliminovat snahy „vybudovat nový svět“ i tam, kde naši předkové vytvořili neopakovatelné kulturní hodnoty. Stopy však zanechala komunistická éra všude, v centru města i mimo něj, ať již se jedná o orloj přebudovaný v duchu socialistického realismu, „výstavní“ obchodní dům postavený přímo před kostel sv. Mořice či hradbu z panelových domů na okrajích města. S důsledky této výstavby se budou těžko vyrovnávat ještě mnohé následující generace.

Devadesátá léta znamenala nové naděje pro město i jeho obyvatele. Olomouc však musela v závěru století projít ještě jednou velmi těžkou zkouškou. Ničivá povodeň v roce 1997 díky stoleté vodě zatopila více než třetinu území města a zanechala za sebou zkázu ve čtvrtích ležících při řece Moravě – zejména v Černovíře, Lazcích, Nových Sadech. Století i tisíciletí v Olomouci nakonec uzavírala událost radostná. Důvodem k velkým oslavám a událostí více než důstojnou pro uzavření dějin města na sklonku druhého tisíciletí se stalo ocenění práce barokních umělců i péče současníků o dochovanou památku - vyhlášení barokního čestného sloupu Nejsvětější Trojice památkou světového kulturního dědictví UNESCO.