Bystřice pod Hostýnem

Nejstarší písemná zpráva o Bystřici pod Hostýnem pochází z 8. ledna 1368, kdy biskup Albert ze Šternberka vkládá do Zemských desek olomouckých Bočkovi z Kunštátu půl městečka Bystřice. Tehdy se ještě Bystřice nepsala "pod Hostýnem". Bylo to malé městečko s dřevěnými chalupami, které měly doškové střechy. Chalupy byly seskupeny kolem Hučnice a hatěné cesty, obcí protékala říčka Bystřička, jejíž původní koryto šlo Horní ulicí a dnešním náměstím. Na místě dnešního kostela stával dřevěný kostelík, kolem něhož byl hřbitov. Zástavba tvořila ulice Horní, Dolní, Drážky (dnešní Sušilova), Sadová (dnes Kamenec) a Novosady.

Kolem roku 1369 začal Boček z Kunštátu, praděd známého krále Jiřího z Poděbrad, stavět pod Tesákem své sídlo. Byl to hrad, který Boček nazval podle původního sídla svého rodu u Brna, Obřany. Hrad však pravděpodobně nikdy nebyl dokončen, protože stavbu nepovolil panovník. Karel IV. jej nařídil zbořit. Boček situaci vyřešil prodejem panství markraběti moravskému, Janu Jindřichovi, bratrovi Karla IV. Ten ponechal hradu jméno Obřany a roku 1374 prodal panství Ctiborovi z Cimburka. Z té doby také pochází 1. zmínka o bystřickém farním kostele.

Další vývoj panství není znám. Víme jen, že kolem roku 1400 se Bystřice opět dostala do vlastnictví pánů z Kunštátu.

Roku 1447 se hrad Obřany označuje již jako zbořený, pravděpodobně se tak stalo při tažení husitů. Tehdejší majitel panství, Milota z Tvorkova, si namísto zbořených Obřan vystavěl tvrz přímo v Bystřici, na místě dnešního zámku. Ještě téhož roku byla tvrz prodána pánům z Landštejna.

Dalšími vlastníky se koncem 15. století stali páni z Hustopeč. Ti vlastnili nejen bystřické panství, ale také proslulý Štramberk. Tehdy stál v Bystřici městský pivovar a 27 várečných domů, byl zde i cech soukenický, řeznický a důležitým výdělkem místních obyvatel bylo formanství. Panství využívalo zdejší lesy, takže byly postaveny i 2 pily.

V polovině 16.století žilo v Bystřici asi 500 lidí. Po smrti posledního mužského potomka dědila panství Mandalena z Hustopeč. Ta si vzala za manžela Buriana Žabku z Limberka. Z té doby pochází také první zmínka o kopci Hostýnu, který se původně psal Hoštejn. Burian Žabka prodal roku 1555 bystřické panství Přemkovi z Víckova, podkomořímu markrabství moravského. Za jeho vlády bylo v Bystřici 27 šenkovních domů, 3 mlynáři, kteří byli povinni opravovat střechy a staré věci na tvrzi, u tvrze byla zahrada, v níž se pěstovaly rostliny potřebné v kuchyni, v potoku před zámkem plavali pstruzi, v lesích kolem města žili jeleni, srny i jiná zvířata.

Za vlády pánů z Víckova stihly Bystřici 2 živelné pohromy. Roku 1593 to byla povodeň tak velká, že odplavila i hroby, a o rok později požár. Vyhořelo 59 domů, fara, škola a zámek.

Kolem roku 1600 se Bystřice dostala do majetku pánů z Bítova, protože se dědička panství, Bohunka z Víckova, provdala za Václava Bítovského z Bítova. Do bystřického zámku přesídlili pravděpodobně po onom velkém požáru, protože Bítovský zde provedl řadu velkých oprav a přestaveb. Z té doby pochází také dva erby nad vstupní branou, které patřily právě Bohunce z Víckova a Václavovi Bítovskému. Ten je nechal zanést nad bránu roku 1616. Za vlády pána z Bítova byl postaven ještě jeden pivovar a počet obyvatel se zřejmě zvýšil.

Na zámku se mluvilo německy, o čemž svědčí i nápis na zámku "Gottes Barmherzigkeit ist unser Seeligkeit".

5. a 6.2. 1620 vpadli do města polští žoldnéři Lisovčíci, kteří spěchali na pomoc císaři a město poničili. V roce 1622 byl Václav Bítovský odsouzen jako rebel ke ztrátě hrdla. Protože ale utekl za hranice, bylo jeho jméno pouze přibito na šibenici. Jeho panství, a tedy i Bystřice mu byla zabavena a darována nejvyššímu kancléři, Zdeňku Vojtěchovi knížeti z Lobkovic. Bystřice mu však byla zabavena neprávem, neboť ve skutečnosti patřila jeho manželce, Bohunce z Víckova. Roku 1627 se Bítovský vrátil na Moravu, ale císařští ho poznali, zajali a vydali kardinálovi z Dittrichštějna. Ten ho uvěznil v Brně a 27.3.1628 dal popravit. Bítovský byl sťat mečem před brněnskou radnicí a jeho hlava byla přibita na židovskou bránu. Bohunka z Víckova žila po manželově smrti v chudobě v Polsku, kde také r. 1630 zemřel její jediný syn. Poté se vrátila na Moravu a žila z milosti svých příbuzných ve tvrzi v Roštění až do své smrti.

Komenský vyzdvihl osobnost Bítovského jako statečného člověka. Jiný pramen uvádí, že byl Bítovský dokonce přirovnán k Janu Sarkandrovi.

Za panování Lobkoviců bylo v Bystřici 288 usedlostí osedlých a 63 pustých. Po Zdeňku Vojtěchovi dědil panství jeho syn Václav Eusebius, který 17.prosince 1650 prodal Bystřici, Holešov a Prusinovice Janu hraběti z Rottalu.

Roku 1663 vpadly do Bystřice vojska Tatarů. Mnoho domů bylo poškozeno, některé byly dokonce srovnány se zemí. Mnoho lidí bylo zabito nebo zavlečeno do Tatar. Po tomto vpádu byla třetina městečka pustá.

Jedním z dědiců a členů rodiny Rottalů byl i František Antonín, který nechal postavit několik chrámů ve zdejším okolí. Jako první počátkem 18. století kostel na sv.Hostýně. Do roku 1744 stával na náměstí v Bystřici malý kostelík. Protože nepostačoval rostoucímu počtu farníků, zadal hrabě Rottal stavbu kostela nového. Vlastnil i vesnici Kvasice, kde bylo rovněž potřeba nového chrámu páně a tak tyto práce spojil. Z dosud nepochopitelných důvodů však stavebník návrhy popletl. Menší kostel, k němuž z boku přiléhala kaple sv.Kříže vystavěl v Bystřici a větší v Kvasicích. Bystřický kostel byl rovněž zasvěcen sv. Jíljí, jako doposud. V Holešově postavil proslulou černou kapli. Zemřel v roce 1762 jako poslední mužský potomek rodu. Po něm dědily panství jeho 3 dcery. Brzy po jeho smrti, už v roce 1766 se i jeho potomci pustili do obnovy Bystřice. V Dolní ulici stával malý starý špitál, ten byl ve zmiňovaném roce 1766 nahrazen novým, v blízkosti kostela. Téhož roku byla vedle fary postavena nová škola.

V roce 1786 se začalo na Bělidlech bílit prádlo vyrobené v panské tkalcovně, která však brzy zanikla. Objekt byl potom přeměněn na tufárnu, kde se vyrábělo hliněné malované nádobí.

V roce 1789 postihlo Bystřici další neštěstí v podobě velkého požáru. Přišel 2. června a zničil zámek, radnici, nový kostel (který byl krytý šindelem) a 93 domů. Tehdy zahynulo i 5 lidí. Vyhořelá kaple sv. Kříže u kostela již nebyla obnovena. Při opravách města byla na konci Kelčské ulice postavena nová Kontribučenská sýpka a byla vyštěrkována cesta k Holešovu. O několik let později, 26. července 1791, utrpěla Bystřice další katastrofou, přišlo krupobití a po něm povodeň.

Když i další majitel zemřel bezdětný, připadla Bystřice roku 1827 vzdálenému příbuznému, svobodnému pánu Olivierovi Loudonovi, potomkovi slavného generála Laudona. Loudonové byli posledními šlechtickými majiteli panství. Náleželo jim od roku 1827 do poloviny 30. let tohoto století.

Z poloviny 19. století se zachovaly 2 podrobné popisy městečka. V nich se poprvé zmiňují zdejší Lázně. Léčily se tu nemoci dýchacího ústrojí, a to čerstvým vzduchem a žinčicou, ovčím mlékem. Počet místních obyvatel tehdy dosahoval 1522. Bylo tu 123 usedlostí s poli, 11 chalup bez polí, fara, 4 domy židovské, 2 panské mlýny (Pekelný a Kohout), panská palírna, ovčírna, panský pivovar, panská stolárna, drábovna, lázně, obecní špitál, škola a radnice. V těchto popisech figuruje i přesný počet dobytka, místní chovali mimo jiné 500 ovcí.

V listinách najdeme také popis zámku z tehdejší doby. V předzámčí byly byty úředníků, ve starém zámku bylo dobře zařízené divadlo a v novém zámku bylo sídlo majitele panství. Byl tu vysoký sál a 53 komnat. V přilehlém parku byly skleníky, bazén a švýcárna. Podle autora listin patřil park k nejkrásnějším v zemi.

V 18. století zde stávala továrna, v níž se vyráběla keramika. Po porážce u Slavkova byl v jejích prostorách zřízen vojenský špitál. V něm vypukl v roce 1806 tyfus, rozšířil se i do městečka a vyžádal si téměř 150 obětí. Roku 1813 se Hostýnskými vrchy přehnala vichřice a povodeň. Roku 1815 vyhořelo při požáru 37 domů v Dolní ulici a na Kamenci.

Roku 1820 byla v Bystřici zřízena cihelna a o 9 let později byl k lihovaru přiveden vodovod. V roce 1831 se sem dostala cholera, která si vyžádala naštěstí jen jednu oběť. O 30 let později se už obětí cholery stalo 11 lidí. V roce 1833 postihl Bystřici opět katastrofální požár, vyhořel kostel, fara, škola a 92 domů.

Rozkvět Bystřice nastal po roce 1817 díky Rukopisu královedvorskému. V souvislosti s ním ožily opět pouti na sv.Hostýn. V důsledku toho přibylo i živností souvisejících s poutěmi a nakonec i počet obyvatel.

Ve třicátých letech minulého století se v Hostýnských vrších pálilo dřevěné uhlí. Jen v bystřickém panství se ročně vypálilo 25 tisíc košů dřevěného uhlí, které se dodávalo hlavně do železáren. Ale později začal dřevěné uhlí vytlačovat koks a výroba postupně zanikala.

Ze 24. listopadu 1844 se zachoval podrobný popis městečka : "Bystřice je pěkné městečko s krásným zámkem, kostelem, farou, se školou a s radnicí; rozkládá se po obou březích potoka, který při povodních zaplavuje okolí, je obklopeno hradbami a zámeckým parkem. Proslulé je zdejší léčení mlékem. Katastr má výměru 1639 jiter 1060 sáhů. Městečko je spojeno komerčními silnicemi s Holešovem, Přerovem a s Kelčí..." V té době bylo v Bystřici také 224 domů, žilo tu 683 mužů a 839 žen (celkem 1522), domy byly kamenné, kryté šindelem, hospodářská stavení byla ze dřeva. Pěstovalo se tu žito, pšenice, ječmen, oves, brambory, jetel, vikev, také hrách, čočka, konopí, fazole, proso, zelí a řepa, ze stromů jabloně, hrušky a švestky. V lese rostly duby, buky, břízy a osiky. Dále byly v Bystřici 2 valchy (výrobny sukna) a 3 mlýny.

V Bystřici bývala továrna na výrobu perníku. Když natrvalo poklesla jeho obliba, založil roku 1858 při perníkářství Václav Zbořil malou ruční dílnu, ve které se vyráběly ručně malované kostelní svíce a voskové obětiny pro poutníky putující na Hostýn, ale i obyčejné svíčky do domácnosti. Dělníci pracující v této dílně byli schopni vytvořit až 50 kusů voskového zboží za hodinu. Obětiny byly až 15 cm velké a daly se rozdělit asi do 3 skupin. Nejpočetnější zobrazovaly lidské tělo a jednotlivé orgány, jiné představovaly domácí zvířata a poslední byla architektura. Poutníci kladli předměty za oběť pod hlavní obraz chrámu a věřili, že jejich modlitby budou vyslyšeny. Že se uzdraví oni nebo jejich děti, že se jim děti narodí, že bude jejich domov v bezpečí a podobně. Někteří obětovali všechny výrobky preventivně. Údajně se obětiny za zdraví kladly i k prameni "svaté" vody. Asi největší slávy zažila továrnička před 1. světovou válkou, kdy se její výrobky dokonce vyvážely do zahraničí, do Polska a Rakouska.

K největšímu rozvoji došlo v Bystřici po roce 1861, a to jak co do počtu obyvatel, tak i co do života městského. Tehdy přišli do Bystřice rakouští průmyslníci, bratří Thonetové. Zdejší prostředí, a hlavně lesy, se jim natolik zalíbily, že se dohodli s majitelem panství, Arnoštěm Loudonem na odkupu dřeva a založili zde továrnu na ohýbaný nábytek. Svého času to byla největší továrna na ohýbaný nábytek v Evropě. Výroba byla tak velká, že už za 4 roky místní lesy přestaly stačit a dřevo se muselo začít dovážet. Koncem století měla už továrna 2155 zaměstnanců. V těsné blízkosti nově postavené továrny byla i dělnická kolonie, protože na práci už pouze místní nestačili, a dělníci přicházející z okolí nemohli najít ubytování. Ze vzdálenějších vsí chodili 3 i více hodin pěšky. Proto byly vystavěny dělnické domky a z malého zemědělského městečka se pomalu stávalo středisko dřevařského průmyslu.

Rozšíření průmyslové výroby znamenalo i velký příliv nových dělníků, nových obyvatel obce. Takže už v roce 1864 mohla být Bystřice prohlášena městem.

Pověst lázeňského místa s čistým vzduchem a spoustou zahrad a zeleně si uchovala až do roku 1900, kdy už kouřící komíny z továrny letní hosty a nemocné nelákaly. Uchovala si ale proslulost jako poutní místo mariánského kultu.

V době Prusko-rakouské války byla Bystřice 4x navštívena pruskými oddíly a dokonce přejmenována a označena tabulí "Nové Prusko" umístěnou u silnice k Přerovu. V bystřickém zámku sídlil nějaký čas i pruský polní maršál, hrabě Fridrich Wrangel.

V roce 1890 měla Bystřice 3600 obyvatel, v roce 1900 už tady žilo 3860 lidí a o deset let později dokonce 4300.

Kraj kolem Bystřice má ryze český ráz, leží na rozhraní 3 krajů: Valašska, Hané a Záhoří. Takže obyvatelstvo bylo vždy české. Dokonce zde žily pouze tři židovské rodiny. Několik německých rodin přišlo až s příchodem Thonetů. Např. v roce 1910 bylo z 4300 bystřických obyvatel pouze 123 Němců.

Rodina Thonetů se také zasadila o zavedení železniční tratě vedoucí z Hulína do Bystřice pod Hostýnem. Trať byla zprovozněna v listopadu 1882 a o rok později k ní byla připojena vlečka vedoucí od vlakového nádraží k Thonetově továrně. Až do roku 1947 byla přeprava po této trati zajišťována volskými nebo kravskými potahy.

V roce 1885 byl zrušen tehdejší hřbitov a začalo se pohřbívat na místě dnešního hřbitova. Roku 1894 byl při novém hřbitově zřízen hřbitov Loudonský.

Ve dnech 1. až 4. září 1897 navštívil Bystřici a Hostýn císař Franz Josef I. Ubytován byl zde na zámku u rodiny Loudonů. Při té příležitosti slavnostně otevřel v Nádražní ulici novou chlapeckou školu.

Kolem začátku století bylo v Bystřici 31 hospod a 5 náleven alkoholických nápojů. Nejznámější byla Hospoda U pošty majitele Františka Vaverky, která byla proslulá po celém rakouském mocnářství, hosté ji mezi sebou nazývali "U bratra celého světa".

Roku 1901 tady byl založen závod na impregnaci dřeva, Impregna. Majiteli byli bratři Hrdličkovi. Dělníci přicházeli vesměs z Rusavy. Podnik pracoval jen na jaře, v létě a na podzim. V zimě impregnační roztok zamrzal a proto chodili dělníci na práci do lesů.

V roce 1908 založil v Bystřici Robert Slezák továrnu na výrobu kovového nábytku. Ten vyhovoval zdravotním požadavkům modernizujících se nemocnic, sanatorií a škol. O 20 let později bylo v továrně zřízeno pracoviště na pochromování kovu.

Roku 1914 byla ustavena Společnost Bystřického krajinského muzea, jejímž členem byl i František Táborský. Ustanovila se z osvětových a osvícených osobností města a dala si za úkol otevřít v Bystřici muzeum. Získala několik místností v zámku a do nich postupně ukládala nasbírané předměty. V první světové válce však byly místnosti v zámku zabrány pro vojenské účely a proto musely být sbírky přemístěny do místní chlapecké školy. Společnost Bystřického krajinského muzea byla obnovena až v září 1931. Ke skutečnému otevření muzea došlo až v roce 1933 v budově tehdejší chlapecké školy v Nádražní ulici.

Bystřice proslula také díky okrasným školkám a zahradní architektuře. Podnik založil v roce 1926 Antonín Horák, který postavil domek, balírnu a skleník na rozmnožování dřevin. U domu si založil skalku, kde měl už koncem 20. let 300 druhů alpinek. Skalka je v okolí známá dodnes.

V polovině 30. let tohoto století musel baron Loudon z důvodu finančního krachu prodat panství státu. Ministerstvo obrany potřebovalo prostory pro umístění vojenských skladů léků. Ty byly na zámku s přestávkou ve 2. světové válce až do roku 1991.

30. léta se vůbec špatně podepsala na vývoji Bystřice. Thonetové se dostali do nesnází a byli nuceni podnik spojit s konkurenčním závodem Kohn a Mundus v Holešově. Impregna se dostala do krize a byla prodána. Roku 1936 se v ní mimo pražců a sloupů elektrického a telegrafního vedení začaly vyrábět ještě parkety. Za války pak, ze zbytkového dřeva, hračky pro německé děti.

Po roce 1948 neminulo ani zdejší podniky znárodňování. Ve Zbořilově továrně na výrobu svíček byla po znárodnění výroba zastavena a budovy byly předány pletárnám. Thonetům byly závody odebrány a přejmenovány na TON - Továrnu na ohýbaný nábytek. Impregna byla znárodněna jako jeden z prvních podniků ve městě, předána Dřevařským závodům a přejmenována na JMDZ - Jihomoravské dřevařské závody. Slezákova továrna na výrobu kovového nábytku byla rovněž majiteli odebrána, přidělena podniku v Lysé nad Labem a přejmenována jako Kovona.

Snad nejlépe dopadly Horákovy školky, kde naštěstí zůstal Antonín Horák pracovat jako vedoucí i po znárodnění. Po jeho smrti se vedení ujali jeho 2 synové ing. Květoslav a Jaroslav Horákovi. Díky nim se podařilo zahradnictví zachovat dodnes.