Uherský Ostroh

Teprve listiny kolem poloviny 13. století přinášejí četnější svědectví o zdejším dění. Tehdy přemyslovští panovníci v zájmu zajištění pohraničního území jihovýchodní Moravy proti stále častějším útokům uherských nájezdníků začali budovat obranný systém. Jeho součástí byl i zeměpanský hrad zachovávající si charakter vodní pevnosti zbudovaný na přechodu přes řeku Moravu králem Přemyslem Otakarem II. Náznak jeho existence dosvědčuje první písemná zmínka s datem 7. ledna 1275.

Jednu z pozoruhodných rolí ve své historii sehrálo město v době husitské, kdy se v roce 1421 stalo střediskem husitů z celého širokého okolí. Odtud husité podnikali do okolí své pustošivé výpravy, kde napadali církevní majetek i statky katolických pánů.

Rozkvětu se město Ostroh (psáno i Ostrov – odvozeno od jeho ostrovní polohy) dočkalo po roce 1511, kdy se dědičným vlastníkem ostrožského panství, do té doby zaměpanského majetku udělovaného panovníkem čas od času do zástavního držení více či méně urozeným šlechticům, stal Jan z Kunovic. Příslušníci tohoto bohatého moravského rodu po jedno století zvelebovali ostrožský zámek a rozšiřovali přilehlé panství, na něž uvedli české bratry. Jan z Kunovic započal přestavbu původní mohutné obytné hranolové věže a hradního paláce z přelomu 13. a 14. století, v níž pokračovali jeho potomci po celé 16. století, v jehož průběhu nabyla středověká pevnost podoby re-nesančního zámku.

Po bitvě na Bílé hoře Jan Bernard z Kunovic musel opustit zemi, protože byl odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a statků. Jeho jmění bylo císařem Ferdinandem II. konfis-kováno a výnosné ostrožské panství darováno v říjnu 1622 knížeti Gundakerovi z Lichtenštejna. Do rukou se mu dostal celek Ostroh se zámkem a Předměstím, Kvačice, Chylice, Ostrožská Nová Ves, Derfle, Vésky, Míkovice, Blatnice, Blatnička, Milokošť, Ostrožská Lhota, Louka s tvrzí, Kuželov, Malá Vrbka, Tasov, Hroznová Lhota, Žeraviny, Kozojídky, Kunovice a Hluk se zámkem, Nivnice, Horní Němčí, Dolní Němčí, Slavkov, Boršice a Strání – celkem 27 obcí. Knížata z Lichtenštejna zůstala pak pány na Ostrohu více jak tři sta let.

S koncem vlády pánů z Kunovic a Gundakerovou smrtí skončil i slibný rozkvět města. Noví majitelé mu nevěnovali zvláštní pozornost, neboť nebylo jejich městem sídelním. Stalo se na příště jen střediskem vrchnostenských podniků, k nimž patřil panský dvůr, pivovar, mlýn s pilou a palírna. Zámek se stal toliko sídlem patrimoniální (vrchnostenské) správy a postupně chátral. Jen výjimečně posloužil knížecímu rodu k příležitostnému pobytu.

Většímu rozvoji města nesvědčily ani četné válečné hrůzy a živelní pohromy, kterým bylo vystaveno po celá následující desetiletí. Útrapy obyvatelstva za tureckých válek a třicetileté války, kdy bylo město v obou případech vypáleno v letech 1599 a 1645, násobily ve druhé polovině 17. století nájezdy Turků a Uhrů, značné škody utrpělo i při obsazení Prusy v roce 1757. Tvář města poznamenal i velký požár v roce 1762, stejně jako povodně z řeky Moravy.

Po staletí si město zachovávalo řemeslnicko-zemědělský charakter, o čemž svědčí rozvoj cechů majících v Ostrohu dlouholetou tradici. Každý měšťan se věnoval kromě zemědělství, chovu dobytka, vinařství a sadařství také určitému řemeslu. Pracovali zde především kožešníci, barvíři, bednáři a krejčí. Své výrobky prodávali při jarmarcích a na trzích. Oživování staré vinařské tradice se odrazilo ve větším počtu hostinců, šenků a sklepů.

Slibný hospodářský rozvoj města, zajištěný četnými výsadami udělovanými po staletí panovníky, vzal za své již v 19. století v důsledku dříve tak strategicky výhodné ostrovní polohy, která se stala nakonec překážkou dalšího rozvoje. Tísněno z obou stran rameny řeky Moravy, nemělo se kam rozrůstat. Prosperovaly jen vrchnostenské podniky Lichtenštejnů - starobylý pivovar z 16. století a starý mlýn, jenž patřil k největším vodním zařízením na řece Moravě. Majitelé předměstského cukrovaru, bratři Mayové, jej po jeho vyhoření roku 1890 odkoupili a přestavěli na moderní válcový mlýn, vedle něho zbudovali pilu a výrobnu beden na cukr. Rovněž uvedli do provozu turbínu na výrobu stej-nosměrného elektrického proudu k osvětlení mlýna, cukrovaru a posléze i synagogy, kos-tela a veřejných prostranství města.

Určitého zlepšení se městu dostalo výstavbou Vlárské dráhy v roce 1883, město tak získalo spojení s Brnem i Slovenskem.

Ani první polovina 20. století nepřinesla městu větší hospodářský rozmach, město stagnovalo a zůstávalo bez průmyslu. Z průmyslových podniků zpracovávajících dřevo z místních singulárních, obecních a lichtenštejnských lesů stojí za zmínku První moravská továrna na tužky založená roku 1894 Karlem Latzmannem, kte-rý zbudoval pilu a dílnu na výrobu všech druhů tužek a psacích potřeb. Vyvážel je do celého Rakouska-Uherska, Ruska, ruského Polska a Rumunska.

Lepší časy přinesla městu léta 1850 – 1949, kdy se stal Uherský Ostroh sídlem okresního soudu a střediskem celé řady důležitých úřadů – notářského, berního, důchodkového kontrolního, katastrálního měřičského, lesního a jiných.

Charakteristickým znakem pro město byla přítomnost židovského obyvatelstva, které se zde začalo usazovat od druhé poloviny 15. století po jeho vypovězení z moravských královských měst. Pro porovnání v roce 1843 zde žilo 587 Židů spolu s 598 křesťany. Tvořili zvláštní komunitu, v letech 1849-1919 i samostatnou „politickou obec židovskou“ s vlastní volenou samosprávou.

Židovští obyvatelé se živili řemesly, půjčováním peněz a postupně ve městě přebírali obchod, o jehož rozvoj se podstatnou měrou zasloužili především ve druhé polovině 19. století stejně jako o rozvoj průmyslu (především rodina Mayů vlastnící cukrovar, mlýn a pilu).

Během druhé světové války židovští obyvatelé byli zbaveni svých práv a majetku a 18. ledna 1941 přesídleni do sběrného ghetta v Uherském Brodě a odtud deportováni přes Terezín do německých vyhlazovacích táborů na východě. Dnes staletou existenci jejich komunity na území města připomínají jen hřbitovní náhrobky na židovském hřbitově v Ostrožském Předměstí.