Suchomasty

Od roku 1415 do roku 1600 byly Suchomasty postupně v držení rodů Tučků, Svárovských a Pešíkových. Suchomasty potom koupil Adam Pinta Bukovanský z Bukovan. Václav ze Svárova, předposlední držitel od roku 1562, byl jedním ze 22 rytířů, kteří drželi manská léna karlštejnská a za to museli střežit hrad. V roce 1622 mu byl majetek zabaven ve prospěch císařské koruny, protože se zúčastnil povstání českých stavů proti císaři Ferdinandovi II. Od roku 1623 vlastnili suchomastské panství Dorota Říčanská ze Sulevic, páni z Talmberka, hrabata z Kokořova, od roku 1794 Barbara Zarabasová, roku 1827 převzal panství rod Nováků a v roce 1850 rod Marešů. Velkostatek v Suchomastech, Bykoši, na Borku a zámek koupil v březnu 1850. Manželé Marešovi hospodařili na panství do listopadu 1864, kdy převzal majetek jejich syn Čeněk Mareš. Po získání majetku se stal zemským poslancem a starostou berounského okresu. V roce 1891 převzal správu nad panstvím jeho bratr František Mareš, v roce 1908 dcera Ludmila, provdaná Schubertová, která velkostatek bez pivovaru prodala v roce 1911 cukrovarníku Richardu Elbognovi.

V roce 1921 byl velkostatek zaznamenán do záboru (první parcelace). Z polí bylo předáno velmi málo a to nejodlehlejší a málo výnosné pozemky. Při prodeji velkostatku byly prodány lesy "Habří" sedlákům v Suchomastech, "Háj" a "Telín" sedlákům ve Vinařicích. Později, roku 1933 - 1935 byl prodán i les v horách u hranic tmaňských, koněpruských, liteňských a měňanských s nevyčerpatelným bohatstvím vápence. Z velkého suchomastského majetku zůstal pouze zámek a velkostatek s dvory v

Suchomastech, Bykoši a Borku.

V historii obce je zajímavá zmínka o suchomastských mlýnech. Každý, i nejmenší mlýn v Čechách, představoval kus zajímavé historie celého okolí. V Suchomastech byly dva mlýny, Hořejší a Dolejší. Vznikly v dobách velmi dávných, ale první písemná zpráva o nich je až z roku 1601. Majitelé mlýnů se v průběhu věků střídali, ale často se mlynářské řemeslo dědilo po celé generace. Ze zápisů v obecní kronice vyplývá, že suchomastští mlynáři bývali lidé veselí. I ve mlýnech bývalo veselo, zvláště když tam zavítal krajánek - práci hledající mlynářský pomocník. Krajánci chodívali vždy proti vodě od mlýna k mlýnu a byli vítanými nositeli zpráv ("na šalandě dlouho do noci prášili").