Blučina

V archivu rajhradských benediktinů se nacházejí dvě pergamenové listiny hlásící se svými daty do let 1045 a 1048. Obě podle intitulace vydal sám kníže Břetislav; v první dává břevnovskému klášteru, nejstaršímu benediktinskému ústavu mužské větve v českých zemích, majetky v Čechách a "celu" zasvěcenou svatým Petru a Pavlu v místě pustého hradu nazývajícího se Rajhrad, ve druhé, s denním datem 26. listopadu, donaci opakuje, hovoří o stavbě kostela apoštolských knížat a uděluje břevnovskému klášteru majetky především v okolí Rajhradu, mezi nimi i ves Opatovice, jejíž hranice se stýká s hranicemi Blučiny. ("Dedi eciam villam Opatowici similiter cum pratis et flumine et silva; terminus autem huius ville usque ad terminos Bluchine ..."). Uvedená letmá zmínka by jistě představovala nejstarší písemnou zmínku o obci, pokud by ovšem tato listina, stejně jako ta první, nebyla padělaná. Obě písemnosti byly vyhotoveny benediktiny nejspíše na konci 13. století na posílení argumentů ve sporu, který vedl břevnovský klášter s olomouckým biskupem Dětřichem právě o patronátní právo rajhradského kostela. Lze usuzovat, že počátky dvou vsí, jmenovaných v listině hlásící se do roku 1048, Opatovic a Popovic, mají dle svých názvů souvislost až s benediktinskou osidlovací aktivitou v 11. či 12. století, naproti tomu osadu se jménem Blučina v poloze alespoň přibližně odpovídající té dnešní bylo jistě možné nalézt již na samém počátku druhého tisíciletí, ne-li na konci předchozího.

Název Blučina je tvořen s největší pravděpodobností příponou -ina k základu -bluk, značící hukot vody, tedy místo, kde bylo zvuk vydávaný tekoucí vodou výrazně slyšet, případně kde takový vodní zdroj, potok, tekl. Terénní konfigurace tomuto výkladu napomáhá, neboť si lze v této roli dostatečně přesvědčivě představit nějaký menší levý přítok řeky Cezavy. Nelze proto hledat původ tohoto místního jména v německém tvaru Lautscheins /Luchens) či Lauschitz (tedy Loučany, příp. Lučany od substantiva louka, luka), neboť tyto tvary vznikly dekompozicí Bl na L, koncovka -ina byla nahrazena německým -ens, resp. -itz, jak ostatně dosvědčují i četné analogie z okolí.

První spolehlivá historická písemná zmínka o Blučině pochází ze 7. prosince 1240, kdy vydal král Václav I. pro tišnovský klášter, který v letech 1232 - 1234 založila královna vdova Konstancie a její syn moravský markrabě Přemysl, a jeho statky ochranné privilegium, jenž mezi mnoha jinými dosvědčil také Johannes plebanus de Luschin, tedy Jan, plebán neboli farář z Blučiny. Tentokrát jde o opravdu první, zcela splehlivou písemnou zmínku o Blučině. Králův pobyt v Tišnově souvisel zcela nepochybně s posledními dny jeho matky královny Konstancie, která zemřela den předtím, 6. prosince.

O třiadvacet let později se opět hovoří o blučinském faráři Janovi, tentokrát se pyšní titulem mistra a je zároveň olomouckým kanovníkem. Biskup Bruno ze Schauenburgu 9. května 1263 rozhodl v Olomouci spor, který vedl tento mistr Jan, rector ecclesie in Luzan, s opatem a konventem kláštera cisterciáků ve Žďáře nad Sázavou stran příslušnostivsi Bertoldsdorfu neboli Novošic a tamní kaple. Tato zaniklá ves stávala v jihovýchodní části blučinského katastru u křepických hranic. Nelze sice s úplnou jistotou ztotožnit plebána Jana z roku 1240 s mistrem Janem z roku 1263, zdá se to však být velmi logické. Již z jeho postavení v okruhu královny lze usuzovat na jisté ambice, které byly posléze dotvrzeny ziskem mistrovského gradu na nějakém zahraničním, nejspíše severoitalském vysokém učení a následovně olomouckým kanonikátem.