Šebrov-Kateřina

Šebrov je o málo mladší než nejbližší okolní vesnice a na rozdíl od nich byl založen v údolí. První písemná zpráva o Šebrově je z roku 1378. Jeho zakladatelem byl se vší pravděpodobností Šebor z Rájce (Šeborov = Šebrov), v té době vlastník dílu lelekovského panství.

Už od počátku a po dlouhá staletí dělil potok, jako nesmazatelná přírodní hranice, obec na dvě části. Lelekovskou, později kuřimskou a na blanenskou,pro něž se od druhé poloviny 18.století vžil název strana „magistrátská“ a „knížecí“. Vývoj Šebrova pod dvojí vrchnostenskou správou byl velice pomalý a naši dávní předchůdci,kteří tu v 15.století žili asi v šesti až osmi staveních, po mnohé generace namáhavě klučili lesy, zúrodňovali nepříliš plodnou zem a navzdory osudu těch osad ,které v blízkosti zanikly, zachovali této vsi život, byť jej zde víc než příroda postupně ztrpčovali feudální páni.

Proč se část Svaté Kateřiny nazývá „Paseka“?! Dle vyprávění zde byl v té době les, který byl rovněž vykácen, paseky obdělány na pole a postaveny grunty, povětšinou dřevěné, které byly vesměs požárem zničeny a později obnoveny. Hovoří se o osmi staveních a ze jmen upamatováno na Havlíčka, který byl i posledním rychtářem, o Sekyrkovi, a v č.p.7 hospodařil od nepaměti rod Procházků a v č.p.8 rod Hudečků. Pasekáři byli prý povinni při honech vrchnosti naháněti zvěř. V pozdější době tužšího poddanství 15. až 17.století byli povinni robotovati na panství v Kuřimi 3-5 dní v týdnu, z toho 1-3 dny s potahem.

Až od 17. a 18.století jasněji prosvítají z přítmí minulosti základní rysy Šebrova a Svaté Kateřiny, po dlouhou dobu jen zemědělských, vždy čistě českých. Teprve tehdy se utvářela vlastní tvář vesnice s převahou gruntů na straně „knížecí“ v Šebrově ,grunty na „Pasece“ ve Svaté Kateřině a jejich protějšky s rostoucím počtem chalupníků a domkářů mezi nimi či na dolních koncích obcí. A zejména díky jim se přece jen rozrůstaly, když uskupení selských hospodářství se na dlouhý čas uzavřelo do neměnnosti. Práce v lesích, u sedláka, na kuřimském velkostatku a od 19.století v různých menších i větších podnicích v Blansku, Adamově nebo vzdálenějším Brně, poskytovalo sice nuzné, ale aspoň nezbytné předpoklady k existenci. V tomto druhém stadiu svého vývoje, v stále těsnějším styku s okolím, se dostávaly obce ze svých chudých poměrů. Ztrácejí svůj původní zemědělský ráz ve svých drobných řemeslnících a zemědělských nádenících, výkrmcích kachen a husí, lesních a továrních dělnících a nabývají zcela jinou sociální podobu. Do minulého století se zachoval tzv.“horní mlýn“ ve Svaté Kateřině, jehož zvláštností bylo vodní kolo, měřící v průměru 8 metrů. Palouky a pole byly kolem Sv.Kateřiny až k řece Svitavě, avšak kolem roku 1800 byly osázeny lesem.

Z bojišť I.světové války se ke svým rodinám v Šebrově nevrátilo 22 otců a synů. Jejich jména jsou vyryta na pomníčku u školy, ve Sv.Kateřině jsou jména osmi padlých spoluobčanů vyryta na pomníčku u hájovny. Při osvobozování naší obce ve II.světové váůce padli 9.května 1945 N.I.Skoblov a J.F.Běloglazov, jejichž památku uctíváme u jejich pomníčku na okraji vesnice. Těžce zraněn byl také starosta Svaté Kateřiny pan Ondřej Jabůrek, který přijížděl na stupačce prvního ruského vozidla, na něž Němci soustředili palbu a vůz včetně řidiče shořel.

Obce Šebrov a Svatá Kateřina tvořily společnou správní jednotku od nepaměti až do roku 1868, kdy se obě obce osamostatnily na dlouhých 92 roků – opět spojeny v roce 1960.