Pětipsy

Ves si žila svým klidným životem více jak sto let bez výraznějších změn. Ani husitské války ji nijak výrazně nepoznamenaly. Rod Pětipeských z Egerberga vlastnil obec až do konce 15. století, kdy ji potomci Václava Pětipeského prodali Václavovi z Lobkovic a Hasištejna. Pětipsy tak byly připojeny k panství Hasištejn, avšak již roku 1518 byly opět odděleny. V tomto roce je získal Zikmund z Lobkovic, který je o rok později prodal Oplovi z Fictumu. Za jeho vlády pak ves prožívala období velkého rozkvětu. Opl si ale zřídil penězokazeckou dílnu, na což se brzy přišlo, a proto musel roku 1530 uprchnout ze země. Jeho majetek tak propadl královské komoře.

Král Ferdinand pak ves spolu s dalším Oplovým majetkem zastavil Jeronýmovi Šlikovi, aby pak vše roku 1545 koupil Jeronýmův strýc Albrecht. Ten však již ale o pět let později prodal Pětipsy Elišce Šlikové z Dubé. Po ní ves zdědil Ondřej Šlik z Holiče, který ji roku 1559 rozdělil na dvě části, které pak postoupil Jeronýmovi Hrobčickému z Hrobčice a Bernartovi, doktoru Koštickému z Koštic. Bernart hned následujícího roku svou polovinu vsi prodal Jeronýmovi, a ten se tak stal jediným pánem Pětipes.

Roku 1567 ves získal Jeronýmův syn Vladislav, který ji spolu s ostatním svým majetkem odkázal svému synovi Oldřichu Hrobčickému z Hrobčice. Oldřich se však účastnil stavovského povstání, za což byl po bitvě na Bílé hoře potrestán ztrátou dědičných práv. Když tedy roku 1629 zemřel, všechen jeho majetek - a tedy i Pětipsy - spadl pod královskou komoru. Ta ves hned následujícího prodala Kryštofu Šimonovi z Thunů. K vymazání ze zemských desek došlo teprve v roce 1652, tímto letopočtem však začíná majoritní vlastnictví obce hrabat Thunů - Hohensteinů z Klášterce.

Život v Pětipsech pak plynul v poklidu a poměrně bezstarostně. Ani třicetiletá válka, během níž okolním krajem prošla řada vojsk a napáchala zde nedozírné škody, se na vsi příliš nepodepsala. Za správy Thunů obec zažívala značný rozvoj. Lidé se zde v této době živili převážně zemědělstvím. Pěstovalo se hlavně obilí, řepa, mák a chmel, významným byl také chov ovcí, skotu a prasat. Ves v tomto období čítala přibližně 50 domů.

Významnější změny přišly až v polovině 19. století.V roce 1850 se Pětipsy staly samostatnou obcí. V této době ve zdejší oblasti nastával velký rozvoj průmyslu a především hornictví. Na katastru obce bylo v provozu celkem jedenáct dolů, Pětipsy se tak staly největším střediskem uhelného hornictví na Chomutovsku. Zdejší uhlí bylo dodáváno především do okolních cihelen, cukrovarů a pivovarů. V roce 1866 byl v obci také založen cukrovar. Rozvoj průmyslu zde měl za následek velký rozkvět obce, který se odrazil také na počtu obyvatel ve vsi - v letech 1847 - 1880 se počet zdejších obyvatel zvýšil z původních 400 téměř na dvojnásobek! To dokládá, jak dobře se zde žilo a jaké množství pracovních příležitostí život zde nabízel. V 70. letech však propukla hospodářská krize, která zastavila téměř veškerou zdejší hornickou činnost. Tento stav naštěstí netrval příliš dlouho - již koncem 70. let vyvolala stoupající poptávka po uhlí znovuoživení báňské činnosti, jenže v roce 1882 byla dokončena výstavba železniční tratě z Krásného Dvora do Radonic a Vilémova, která umožnila dovoz uhlí z mosteckého revíru, čímž zdejší těžbu opět zastavila. Uhlí se zde pak již těžilo pouze ke konci 1. světové války, tato těžba však pozbývala většího významu a velice brzy ustala.

Na počátku 20. století začal počet obyvatel obce klesat. Tento vývoj pak pokračoval po celé století. Příchod první světové války pro Pětipsy znamenal konec poklidného života. Lidé v jejím průběhu trpěli nedostatkem - a to jak jídla, tak také oblečení a dalšího zboží. Každá obec totiž musela odvádět pro potřeby armády stále se zvyšující dávky z obilí, dobytka drůbeže, mléka atd., všude byly také zavedeny potravinové lístky, muži byli odváděni na frontu… Po skončení války vyvstaly na povrch staré národní otázky - ze strany Němců došlo k pokusu o vytvoření pohraniční provincie Deutschböhmen, které existovalo až do listopadu roku 1919, kdy pohraničí nakonec musela obsadit československá armáda. Po válce také došlo k naprostému zhroucení zásobování a nedostatku peněz. Lidé z nejvíce postižených oblastí Krušných hor - tj. z Vejprtska a Přísečnicka - přijížděli do nížiny s batohy a v Pětipsech a okolních obcích sháněli potraviny a zeleninu. Batohová přeprava se dokonce rozmohla tak, že železnice vydala nařízení o maximální hmotnosti přepravovaného batohu jednou osobou… Nakonec se však život přeci jen začal vracet do starých kolejí a celá zem se vzpamatovávala z válečných útrap.

V roce 1928 byla v Pětipsech otevřena česká jednotřídní škola. V této době v obci žilo pouze asi 10 procent Čechů, ostatní obyvatelé byli německé národnosti. Vztahy mezi Čechy a Němci nebývaly příliš dobré, ve 20. letech se však dosti zlepšovaly a oba národy zde vedle sebe žily v přátelství a míru. Češi zde sice neměli takřka žádný společenský život, to se však konečně změnilo v roce 1929, kdy tu byla založena Národní jednota severočeská, současně byla také otevřena česká veřejná knihovna. Ve stejném roce zde začala fungovat také česká mateřská škola.

Hospodářská krize třicátých let na obec těžce dolehla, stejně jako na celý kraj. Stejná hospodářská krize napomohla nástupu nacismu v sousedním Německu, který znamenal konec dobrým česko-německým vztahům. Ze strany Němců se začaly množit různé provokace a situace byla týden od týdne horší. Řada českých rodin odsud raději odešla do vnitrozemí. Dne 23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace. V okolí Pětipes tak byla podniknuta řada opatření pro obranu země před německým vpádem. Československé vojsko operovalo i přímo v obci - zdejší most přes Liboc byl podminován a střežen… Po Mnichovské zradě však byl veškerý odpor zbytečný a vojsko se tak muselo opět stáhnout. Dne 9. října ráno z Pětipsů odcházeli za velkého křičení, nadávání a heilování většiny místních Němců poslední představitelé československého státu. V odpoledních hodinách byla oblast obsazena německým vojskem. Druhá světová válka proběhla v Pětipsech poměrně v poklidu. Samozřejmě - lidé byli sužováni "obvyklými" válečnými útrapami, tedy nedostatkem, avšak přímo boje, bombardování či jiná tragédie se obce nijak nedotkly. Po skončení války v roce 1945 následoval odsun německého obyvatelstva a následné znovuosídlení obce českými přistěhovalci (a navrátilci) z vnitrozemí. Obec se však již po Němcích dosídlit nepodařilo, nízký stav počtu obyvatel po válce pak ještě umocnilo následné přirozené vysidlování.

V roce 1948 začalo v Pětipsech znárodňování majetku. Majitelem místního cukrovaru se tak stal státní statek Poláky. V obci bylo také založeno jednotné zemědělské družstvo. To se v roce 1976 sloučilo s družstvy Račetice, Lestkov, Libědice, Čejkovice, Radonice a Vilémov do společného podniku "JZD Nástup se sídlem v Račeticích." V roce 1981 se Pětipsy sloučily s obcemi Libědice a Čejkovice, od roku 1990 jsou však opět samostatnou obcí.

Dnes jsou Pětipsy velice pohlednou vsí, vyhledávanou pro svůj klid a možnost rekreačního vyžití.