Úštěk

Roku 1387 zastavili pro dluhy Michalovci Úštěk pánům Berkům z Dubé, kteří pokračovali v budování města a jeho opevňování. Byly postaveny městské brány, východní německá a západní česká. Za zdmi bran vznikaly dle jejich názvů předměstí české a německé. Pravděpodobně ještě za držení města Michalovci, koncem 14. století, byl v jižní části středu ostrohu stavěn a Berky z Dubé dokončen hrad, jehož torzo se doposud nachází v prostoru Panského dvora za budovou radnice. Páni z Dubé vlastnili Úštěk až do roku 1426, kdy jej prodali husitskému hejtmanu Václavu Cardovi z Petrovic. V té době k Úštěku patřily vesnice Lukov, Líčenice, Ostré, Zimoř, Trnobrany, Habřina, Srdov, Vysoké, Brusov, Muckov, Levín, Bukovina, Lhota a zaniklá ves Chotrčina.

Carda, který byl přívržencem husitů a jeho úštěcké panství bylo součástí severní hranice husitského území, se často dostával do válečných konfliktů s Házmburky, Vartenberky a Smiřickými. Po dobytí a zpustošení Úštěka vojskem Zikmunda z Vartenberka si uvědomil vojenský význam Úštěka a po svém propuštění ze zajetí, do kterého se dostal v bitvě u Budyně v roce 1428, pokračoval v intenzivním opevňování města. Především zpevnil městské brány a vybudoval po obou stranách ostrohu hradby s mohutnými věžemi. Výstavbou městských hradeb byl hrad dodatečně vložen do města. V té době se jednalo o způsob neobvyklý a u českých hradů zcela mimořádný. Carda nejenže Úštěk opevnil, ale poskytl mu další privilegia tím, že zbavil měšťany roboty a přiznal městu právo mílové.

V roce 1475 získali sňatkem úštěcké panství Sezimové z Ústí, kteří měli právo užívat čestný titul "dědičný kráječ království českého". To je opravňovalo k tomu, aby při oficiálních hostinách dohlíželi na krájení pokrmů pro samotného krále. Své původní jméno si tento šlechtický rod záhy rozšířil na Sezimové z Ústí a na Úštěku.

Sezimové již v tak intenzivním opevňování města nepokračovali, provedli však větší opravy poškozené české a německé brány. Při opravě byla do zdi každé brány zasazena pískovcová deska s českým nápisem. Na německé východní bráně byla zasazena deska s tímto nápisem: "Léta Panie tisiceho pietisteho ssestimescitneho trzeti den miesice máge zase zaloziti dal tuto wiezi Vrozeny pan pan Jan Sezyma z Avsti a na Avssti diediczni kragecz kralowstwie czeskeho". Tato deska se zachovala až do současnosti a je důkazem, že čeština v Úštěku byla nejen hovorovou, ale i úřední řečí vrchnosti.

Za vlády Sezimů se město rozrůstalo na předměstích českém, německém a především v prostoru soutoku Úštěckého a Loubního potoka, zvaném Podolec. Město mělo pivovar, tři rybníky a včetně předměstí zde bylo 179 domů, ve kterých žilo více jak tisíc obyvatel. Svou velikostí bylo tehdy srovnatelné s nedalekým Mělníkem či Ústím n.L. Sezimové své panství neustále rozšiřovali, patřilo jim v okolí 46 vesnic. Porážka českých stavů na Bílé hoře v roce 1620 však zapříčinila pád slávy rodu Sezimů, kteří se postavili Habsburkům a postupně přišli o svůj majetek včetně úštěckého panství.

Úštěcké panství bylo Sezimům zkonfiskováno v roce 1622. Část získali pražští jezuité, část získal plukovník Jan hrabě Merode. Ten však svůj podíl v roce 1630 prodal litoměřickým jezuitům. V roce 1675 získala pražská jezuitská kolej celé úštěcké panství pod svůj vliv. Jezuitští představitelé sídlili na úštěckém hradu, který upravili pro svou potřebu. V polovině 17. století se přestěhovali do nového sídla v nedalekých Liběšicích, odkud řídili chod panství. Úštěcký městský hrad ztratil svůj význam a sloužil zřejmě jako administrativní budova. Jezuité zrušili hřbitov na náměstí kolem kostelíku sv. Michala. V roce 1722 zde nechali postavit novou faru, s největší pravděpodobností dílo litoměřického stavitele italského původu Octávia Broggia. V r.1764 byl zbourán kostelík s v. Michala a již za 13 dnů byla zahájena výstavba současného katolického kostela sv. Petra a Pavla. Kostel byl vysvěcen 8.11.1767.

V období, kdy vlastnili jezuité úštěcké panství, docházelo k rozvoji řemesel a zakládání cechů. Pozadu nezůstávalo ani zemědělství. Zejména pěstování kvalitního chmele se významnou měrou podílelo na rychlém rozvoji města a šíření jeho věhlasu. V prostoru vrchu Budína a na svazích v tetčiněvském údolí se též pěstovala vinná réva.

Velký požár v roce 1765 zničil většinu domů na severní straně náměstí a část domů jihovýchodní strany náměstí. Jejich následná obnova začala měnit vzhled středu města do dnešní podoby.

Jezuité vládli nad Úštěkem až do roku 1773, kdy byl jejich řád papežem Klimentem XIV. zrušen a majetek zkonfiskoval stát. Správou majetku byl pověřen Náboženský fond a od roku 1776 spravovali úštěcké panství úředníci Královského studijního fondu. Na provoz získaného majetku však neměli pověření správci, v důsledku omezení robotních povinností, dostatek levných pracovních sil. Získaný jezuitský majetek byl proto postupně rozprodáván a na pozemcích vrchnostenských dvorů vznikaly nové osady.

Hrad a jeho celé okolí zakoupili v roce 1779 úštěčtí měšťané. Hrad byl upraven na sladovnu a v rukách právovárečných občanů byl až do roku 1876. Jezuitský dvůr u rybníka Barvíř zakoupil Mansvet Leitenberger a vybudoval zde barvírnu. Jeho majetek převzal J.J. Leitenberger, rodák z nedalekého Levína, nejvýznamnější průmyslník v Čechách kolem roku 1800. Hostinec Pod podloubím, do roku 1948 nazývaný Panský dům, zakoupil v roce 1788 František Linek z Rašovic za 550 zlatých.

Úštěk měl v 19. století také určitou míru vlastní samosprávy hospodářské, soudní a vnitřní. Tato skutečnost měla příznivý vliv na jeho rozkvět. Vznikaly zde první továničky - chemická J.J. Leitenbergera, továrna na punč a likéry I. Krause a továrna na kostice a jehlice D. Hirsche. Ve městě bylo již 173 živnostníků. Město vlastnilo radnici, školu, robotní tvrz, dvě obecní kůlny, dům na stříkačku, Pikartskou věž, německou bránu a špitál. Od roku 1788 v Úštěku byli dva lékaři chirurgové. Dnešní lékárna byla postavena a dána do provozu v roce 1803.

V roce 1838 odkoupil liběšické panství a tedy i Úštěk do svého vlastnictví kníže Ferdinand z Lobkovic, vévoda Roudnický. Změna majitele panství však nepřinesla do života města podstatné změny. Charakter města velmi ovlivnil rok 1849, kdy se připravovalo nové správní uspořádání. Představitelé města se zavázali, že pokud bude Úštěk jmenován soudním okresem, postaví pro tento úřad na vlastní náklady novou budovu. Po nabytí platnosti nového územního uspořádání v září 1849 byl v Úštěku skutečně zřízen okresní soud a berní úřad. Úštěk se stal soudním okresem a byl jím až do roku 1953. Vedení města dodrželo daný slib, vykoupilo na náměstí od řeznického cechu masné krámy a na jejich místě byla v srpnu roku 1851 slavnostně dána k užívání okresnímu soudu, bernímu úřadu a obecnímu úřadu nová budova - dnešní radnice. V měsíci srpnu 1850 bylo zvoleno první obecní zastupitelstvo.

Nové správní zřízení a jmenování města soudním okresem bylo pro město značným přínosem. Zejména v oblasti obchodu s chmelem získal Úštěk významné postavení nejen na tuzemském, ale i na zahraničním trhu. Úštěcký červeňák obdržel řadu mezinárodních ocenění. Obchodníci s chmelem i sedláci, kteří chmel pěstovali, měli zájem, aby jejich chmel nebyl zaměňován. Zřídili proto v Úštěku známkovnu chmele a chmel byl dodáván pod značkou Úštěcký chmel. Pěstování a obchod s chmelem a částečně i pěstování ovoce mělo značný vliv na rozvoj města. Byla postavena nová škola a na obou předměstích řada nových budov, které sloužily pro úpravu, balení a skladování chmele. Díky obchodování s chmelem si město zachovávalo svůj význam i v minulém století.

Úštěk byl až do ukončení druhé světové války osídlen převážně německým obyvatelstvem. Většina Čechů se před zahájením války vystěhovala do vnitrozemí. Zámožnější židé přečkali válku v zahraničí, ostatní se stali cílem nacistických represí. Od června 1945 byl na základě mezinárodních úmluv zahá jen odsun německých rodin do Německa. Do Úštěku a okolí se z různých krajů ČSR naopak přistěhovaly české a slovenské rodiny, později i Volynští Češi.

Po roce 1948 došlo zejména při procesu kolektivizace vesnice k perzekuci řady soukromých zemědělců, kteří odmítali vstoupit do zemědělských družstev. V dalších letech docházelo k odlivu obyvatelstva do měst.

V roce 1953 při změně krajského uspořádání byly zrušeny i soudní okresy. Část úštěckého soudního okresu se dostala do správy okresu Česká Lípa a část včetně Úštěku přešla pod správu okresu Litoměřice. Po zrušení úštěckého soudního okresu se Úštěk stal bezvýznamným venkovským městečkem. Koncem padesátých let se blýsklo na lepší časy. S Úštěkem se začalo počítat jako s rekreační oblastí pro severočeskou hnědouhelnou pánev. Bylo zahájena výstavba rybníka Chmelař. Na Úštěcku vyrostlo nebo bylo zadaptováno mnoho objektů pro individuální i organizovanou rekreaci. Postupem doby byl postaven Kulturní dům v prostoru Panského dvora, byla zahájena výstavba silničního obchvatu a sídliště Pionýrů.

Počátkem devadesátých let zahájilo provoz nákupní středisko v ulici Polské armády postavené v akci Z. Vize převedení veškerých obchodních aktivit do tohoto jediného objektu se však díky polistopadovému vývoji naštěstí neuskutečnila. Po krachu spotřebního družstva Jednota a několikanásobné nepodařené privatizaci existuje nyní reálná možnost vybudovat zde sportovně relaxační centrum.

Listopadové události roku 1989 proběhly v Úštěku bez větších emocí. Teprve koncem 90. let se však lépe daří využívat veškerých dostupných možností a prostředků, které poskytuje stát, komunální i soukromá sféra. Výsledkem je výstavba kanalizace a čistírny odpadních vod, rozsáhlá plynofikace a soustředěná péče o památky v rámci Městské památkové rezervace v Úštěku. Řada místních občanů si uvědomuje význam cestovního ruchu a snaží se návštěvníkům poskytovat co možná nejlepší služby.

Poslední reforma územního uspořádání zařadila Úštěk do Úštěckého kraje pod pověřené město třetího stupně Litoměřice. Úštěk dnes plní funkci pověřeného města druhého stupně pro obce Úštěk, Liběšice, Chotiněves, Horní Řepčice, Lovečkovice, Levín a jejich místní části. Jedná se tedy o spádovou oblast zhruba pro pět tisíc obyvatel.