Martinice

Název vesnice se postupně měnil a přetvářel:

1267 de Mertniz

1672 Martinicze

1718 Martinicz

1846 Martinitz

1881 Martinice

Kolem roku 1850 měly Martinice pojmenovány všechny své části: Ulička, Pustá, Konec, Chrášťany a názvy Kráčiny, Humínek, Nová a Lesní uživáme dodnes. Také přilehlá pole měla svá jména: Pláňava, Lóžky, Vinohrádek, Paplovice, Grygov, U Studánek nad Grygove, kde byly naleteny střepiny starých nádob, Kolo, Na Drahách - zde bývaly hluboké nálevkovité jámy, kde se v nepokojných dobách schovávalo obilí, Okróžek a Březí, kde se našlo mnoho kostí, ostruh, podkov, mečů a jiných zbraní.

Do roku 1873 chodily děti do školy do Žeranovic. Zdejší škola byla vystavěna roku 1858.

V obci působily tyto spolky: Sokol, Orel, Sdružení venkovské omladiny, Hospodářská besídka, Domovina, Otčina a hasičský spolek.

Při sčítání lidu v roce 1991 obec poprvé překonala hranici 600 obyvatel. Současný počet obyvatel Martinic se pohybuje okolo 650. Průměrný věk obyvatel je asi 33 let. V Martinicích je celkem 198 bytů, z toho 182 trvale obydlených.

Martinice, od roku 1975 vzorná obec Jihomoravského kraje, zažily několik týdnů pře koncem 2. světové války dny plné hrůzy a napětí. Bylo to koncem března nebo začátkem dubna 1945, kdy do Martinic přišla asi čtyřicetičlenná jednotka wehrmachtu přímo z fronty. Měli si odpočinout, vyléčit lehká zranění a klást odpor postupující Sovětské armádě. Jednotce vele major Eichler, nacista, která stále ještě věřil v tajnou zbraň, kterou Hitler sliboval, že přinese obrat ve válce, Od příchodu jednotky i v dalších dnech vynucoval od starosty Viktora Chytílka komfortní ubytování, přilepšení k vojenské stravě a také dostatek alkoholu. Jeho pistole byla namířena nejen proti podřízeným, ale často i proti martinickým obyvatelům.

Tato situace nadala klidně spár zejména příslušníkům TVCO (Tajné vojenské a civilní organizace), učiteli Josefu Taličkovi, Josefu Foukalovi a V. Vaňharovi, kteří udržovali spojení s partyzánskou skupinou Fedor z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Ve skupině bylo i několi partyzánů z Martinic. Skupina Fedor se po poradě u jednotila na tom, že jednotku wehrmachtu v Martinicích odzbrojí, zajme a zneškodní.

V sobotu 11. dubna 1945 večer se vypravilo 40 partyzánů skupiny Fedor do Martinic. Fedor Zimin rozdělil skupinu do tří částí. Deset partyzánů mělo odsbrojit a zajmout pět důstojníků wehrmachtu, dalších deset majora Eichlera a asi dvacet partyzánů mělo čekat na kraji vesnice v záloze a pak, po splnění obou úkolů, odzbrojit vojáky ve škole. Pomoc partyzánům měli poskytnout příslušníci rodin, kde byli důstojníci a velitel ubytováni.

Po setmění, mezi 20. a 21. hodinou, dovedl partyzán Josef Vaňhara, martinický občan, celou skupinu na shromaždiště poblíž obce. Po upřesnění úkolů dvě skupiny partyzánů vyrazily k akci. První se vrátila na shromaždiště během hodiny i s pěti odzbrojenými důstojníky. Druhá skupina se všek dostala do přestřelky s majorem Eichlerem. Partyzáni alespoň vzali všechny dokumenty, zbraně i munici a vrátili se na shromaždiště. Po krátké poradě rozhodl velitel partyzánů upustit od dalšího úkolu, neboť by si vyžádal oběti na životech a s pěti zajatými důstojníky se oddíl vydal zpět do hostýnských hor.

Něměčtí vojáci vyslali po určité době hlídku do holesovských kasáren, kde byl útvar Schutzpolizei. Ještě pozdě v noci přijel do obce její belitel major Josef Hübner, mezi odbojáři známý antifašista, který spolupracoval s TVCO a měl spojení se štábem 1. čs. partyzánské brigády Jana žižky.

Vyslechl očité svědky, zjistil, co se stalo a pak sepsal protokol, v němž uvekl, že major Eichler se v ten večer opil a ve vzniklé hádce mezi ním a důstojníky byl zastřelen. Důstojníci z obavy před vojenským soudem odešli i s dokumenty neznámo kam.

Po návratu do kasáren ohlásil major Hüvner událost do Brna a do Zlína. Brzy ráno byli gestapáci z obou měst v Martinicích. Po přečtení protokolu začal krutý výslech Františka Prášila, Františka Pálky, jejich rodinných příslušníků, sousedů i dalších občanů. Martiničti občané však nic nevyzradili. Gestapo nakonec konstatovalo, že protokol je pravdivý, tak, jak jej v noci napsal major Hübner.

Tak antifašista Hübner a martiničtí občané zachránili několik týdnů před skončením války svou obec a mnoho lidských životů. Skupina vojáků wehrmachtu během svou dní odráhla a Martinice si oddechly a dočkaly se osvobození. Splu s osvoboditeli, sovětskými vojáky a vojáky 1. čs. armádního sboru v SSSR, vstoupili do Martinic i partyzáni z 1. čw. partyzánské brigácy Jana žižky, radostně vítáni všemi občany.