Hora Svaté Kateřiny

Původní název pro Horu Svaté Kateřiny měl být Hallberg a vznikl možná ze slova Kupferhall, názvu pro staré horní dílo. Podle staré pověsti došlo k pojmenování na St. Katharinaberg (také Katterberg) proto, že služka sloužící u vrchnosti měla při sekání trávy narazit na stříbro. Tím by se dalo eventuelně vysvětlit zvolení Svaté Kateřiny, protože je také patronkou horníků, za patronku farního kostela a města a její pojetí do městského znaku.

Přijatelnější se zdá vysvětlení, že jeden z bratří blíže nejmenované rodiny pocházející ze Saska jménem Hans Georg se svými lidmi nalezl poblíž dněšního města Johann-Georgenstadt /v Sasku/ rudu a založil horní město, které po sobě pojmenoval. Dalším nalezištěm rud, které objevil bylo místo, na kterém rovněž založil horní město, které pojmenoval po své sestře Anně na Annaberg /v Sasku/, obdobně založil Marienberg /v Sasku/ a po své třetí sestře Kateřině přeměnil původní Hallberg na Katharinaberg.

Dějiny města Hory Svaté Kateřiny jsou úzce spjaty s těžbou rud, zejména mědi a stříbra. Snad se zde těžilo již v předhusitské době, čemuž by mohly nasvědčovat nepojmenované doly zakreslené na staré důlní mapě.

Hora Svaté Kateřiny patřila pod panství Červený Hrádek a byla spolu s celým panstvím dána králem Václavem IV. v léno patrně Týmovi z Koldic, majiteli dolů v Krupce.

Vrchnost kromě dolování provozovala v Hoře Svaté Kateřiny také zemědělství. Patrně zde stával statek, ke kterému patřil také dvůr. Alespoň tomu nasvědčují prastaré pomístní názvy jako Hofteich, Hafgärten, Hoffelder a Herrengasse. Dům čp. 89 nesl název Herrenhaus.

Mezi majiteli panství Červený Hrádek je k roku 1443 připomínán Wilhelm z Illenburka a k roku 1462 Albrecht z Kompasu. Rozhodujícím mezníkem byl rok 1473, kdy toto panství koupil Lorenz Glatz z Altenhorfu, krupský patricij, který svoje získané hornické zkušenosti v Krupce začal uplatňovat nyní v Hoře Svaté Kateřiny. Nejvíce bylo v té době (1480) provozováno hornictví v lokalitách "Beim Reichen Geschiebe", "Eliseasgang" a na dole "Georgi", kde stávala také tavírna (Schmelzhütte).

Po smrti Lorenze Glatze z Altenhofu v roce 1516 přešel jeho majetek na jeho dceru Annu, manželku Šebestiána z Veitmile, známého horního podnikatele své doby, což mělo velmi příznivý vliv na další rozvoj těžby. V roce 1517 oddělil Šebestian z Veitmile horní dílo zv. Kupferhall na Hoře Svaté Kateřiny od ostatního svého majetku a udělil mu zvláštní privilegované postavení, patrně to souviselo s objevením výskytu stříbra na svazích městské hory, kde také vzniklo nové městečko, jehož vznik potvrdil 2. února 1528 český král Ferdinand I. a nadal ho právem místního a výročního trhu, právem používat zeleného vosku k pečetění a užívat městského znaku.

V roce 1554 prodal Šebastian z Veitmile své panství Červený Hrádek za 24.000 kop grošů míšeňských Christophu z Karlovic a Hermannsdorfu. Ale již v roce 1577 se dostala Hora Svaté Kateřiny do majetku Bohuslava z Michalovic a po osmi letech do majetku rodiny Lobkowiczů. Po konfiskaci majetku Jiřího Popela z Lobkowicz připadla Hora Svaté Kateřiny císaři Rudolfu II. bez závislosti na jakékoliv jiné vrchnosti. Nutno však zdůraznit, že již v roce 1556 byl poměr k vrchnosti upraven tak, že horní město bylo úplně autonomní a jeho obyvatelé byli považováni za královské svobodné hornictvo.

V té době vznikl patrně také první farní kostel v Hoře Svaté Kateřiny, nasvědčují tomu opisy starých kostelních účtů z období 1566-1590 obsahující zprávy o rozšíření starého hřbitova. Od roku 1607 začaly přípravné práce na stavbu nového kostela, který byl slavnostně posvěcen 17. října 1611. Náklady na stavbu za posledního půlroku činily 641 kop. Tento nový kostel byl postaven jako evangelický.

Nejčernějším obdobím v dějinách Hory Svaté Kateřiny bylo 17.století. V roce 1605 prodal císař Rudolf II. panství Červený Hrádek spolu s městem Horou Svaté Kateřiny Adamu Hrzanovi z Harrasu za 250.000 kup grošů míšeňských, jedině město Chomutov se vykoupilo a tak uniklo smutnému osudu, který postihl ostatní lokality panství. V majetku šlechtického rodu Hrzánů zůstaly Hora Svaté Kateřiny až do roku 1707. Útlak poddaných za Hrzánů se stupňoval, poddaní byli zatěžováni stále novými dávkami, povinnostmi a robotami. Již v roce 1609 se cítil na žádost Kateřinských císař Rudolf II. nucen k tomu, že 18. března t.r. psal Hrzánovi ve věci ochrany obyvatel Hory Svaté Kateřiny a žádal, aby byly respektovány privilegované svobody městu Hora Svaté Kateřiny udělené. Také císař Ferdinand II. musel zakročit na ochranu Kateřinských, poté co Johann Adam Hrzan nechal vsadit do vězení několik mužů z Hory Svaté Kateřiny, stupňoval útlak a žádal nové robotní povinnosti. Odpovědí Hrzánovou na toto císařské psaní ze dne 10.listopadu 1627 bylo, že sice čtyři muže z vězení propustil, ale nejdříve je nechal pořádně spráskat. Bez výsledku zůstal také příkaz knížete Lichtenštejna, místodržitele v Čechách zaslaný ještě Adamu Hrzánovi 12.října 1624. Největšího rozměru nabyl útlak poddaných za Ferdinanda Maxmiliana v letech 1680-1699. To všechno si dovolili Hrzánové v době, kdy městu Hoře Svaté Kateřiny byla potvrzována panovnická privilegia v roce 1612 císařem Matyášek, 1652 císařem Ferdinandem III. a v roce 1669 císaře Leopoldem I. Hrzánové nebyli také nakloněni hornímu podnikání. Adam Hrzán nechal jedinou tavící huť, která na Hoře Svaté Kateřiny byla, zrušit. Tento nezájem Hrzánů na těžbě se nutně projevil na celkovém vývoji hornictví v této oblasti.

8.října 1707 prodal Zikmund Valentin Hrzán své panství J.Adamovi Ondřeji, knížeti z Lichtenštejnu, který daroval toto panství své dceři Marii Dominice, provdané za knížete z Auersperga.

Již od počátku 17.století byla krajina kolem Hory Svaté Kateřiny postihována výskytem moru. V letech 1611-1614 postihla tato nákaza v plné míře místo Horu Svaté Kateřiny, vymírali celé rodiny a kronikář nazývá toto období dobou velkého umírání. Pro srovnání uvádím jen příklad z blízkého Mníšku, kde během šesti měsíců v roce 1613 zemřelo na mor 163 obyvatel, naživu jich zůstalo v celé obci pouhých 59. Jistě tyto morové rány zanechaly hluboké stopy i v Hoře Svaté Kateřiny a měly vliv na celkový vývoj města. V dubnu roku 1633 propukl opět mor, alespoň tomu nasvědčuje počet úmrtí. Ve srovnání s předchozími roky vypadá situace takto: v roce 1631 bylo 16 úmrtí, v roce 1632 již 61 úmrtí, v roce 1633 dosáhl počet zemřelých 216. V následujících letech klesl tento počet, v roce 1634 na 35 úmrtí, 1635 na 17 úmrtí a v roce 1636 již jen 7 úmrtí. Patrně neměla v té době Hora Svaté Kateřiny již mnoho obyvatel. Také velký mor v roce 1680, který zasáhl území celých Čech, zanechal své stopy v Hoře Svaté Kateřiny. Z opisů matriky zachovalých v městské kronice vyplývá, že 6.listopadu byla k hrobu nešena stá oběť této nákazy a teprve 27.ledna 1681 byla pohřbena poslední oběť moru.

Mnoho utrpení a ztrát muselo snášet obyvatelstvo města Hory Svaté Kateřiny během třicetileté války vlivem válečných událostí. V roce 1632 protáhlo městem valdštejnské vojsko, které Horu Svaté Kateřiny drancovalo, 200 mušketýrů zůstalo až do listopadu a před odchodem odvezli veškerou měď do Mostu a Chomutova, z olova ulili v Zeleném Dole (Grünthalu) náboje. Když tito mušketýři Horu Svaté Kateřiny opustili, zůstalo město bez zásob obilí a potravin, které vojáci zkonzumovali a zbytky vzali sebou. Obyvatelstvo hladovělo po celou zimu a nelze se divit, že z hladu propukl již zmíněný mor.

V té době se vytvářely v krajině různé lupičské bandy, které přepadávaly obydlí a drancovaly. Také v Hoře Svaté Kateřiny docházelo k takovým případům, kdy přišla celá řada lidí o život a zapáleno bylo 44 domů, které lehly popelem.

Na přelomu 16. a 17. století se stala Hora Svaté Kateřiny evangelickou a kostel postavený v roce 1611 byl původně jako evangelický zasvěcen Nejsvětější Trojici. K rekatolizaci došlo v roce 1627 a poslední evangelické bohoslužby byly konány 24.února v roce 1628. Od roku 1630 převzali patronát nad kostelem v Hoře Svaté Kateřiny jezuité z Chomutova.

Smutný obraz skýtá Hora Svaté Kateřiny v roce 1681, kdy celkem 55 rodin buď vymřelo a nebo se v důsledku náboženských bojů vystěhovalo. 70 obydlených domů stálo vedle 65 spálenišť, k tomu se druží ještě skutečnost hrzánské vrchnosti, která stupňovala své požadavky a ukládala stále nová břemena na Kateřinské. V předválečném období bylo na dolech zaměstnáno kolem 500 horníků, kteří vytěžili ročně v průměru 500 marek stříbra, koncem 16. století čítala Hora Svaté Kateřiny 177 domů s celkovým počtem obyvatel 1800-2500 osob, což se přibližovalo pro tu dobu počtu obyvatel města Mostu nebo Chomutova. Třicetiletou válkou byla těžba značně narušena, ubylo obyvatel a k tomu se družila ještě skutečnost hrzánské vrchnosti, která stupňovala své požadavky a nerespektovala svobody zakotvené v panovnických výsadách udělených a znovu potvrzených Hoře Svaté Kateřiny.

Ale i tento rozkvět hornictví, který mohl dopomoci i rozkvětu města byl narušován válkami o Slezsko a sedmiletou válkou. Nejhůře byla postižena Hora Svaté Kateřiny v roce 1759, kdy přepadli Prusové město a žádali výpalné ve výši 1000 říšských tolarů, odvedli purkmistra, faráře a radní jako rukojmí do Marienberka a žádali výkupné. Po vyloupení hornické pokladny, ze které uloupili 1720 zl. a různé zařízení z bytu purkmistra v ceně 119 zl., žádali dalších 500 říšských tolarů. Celkem bylo poškozeno město tímto přepadem o 2915 zl. a 58 kr. Ještě téhož roku přepadli Prusové Horu Svaté Kateřiny znovu a připravili měšťany o dalších 1880 zl. Během těchto válek zažili Kateřinští celkem 14 přepadení, při nichž došlo také k drancování města a celkovou škodu lze vyčíslit součtem 21.763 zl. a 4 kr. Po jistém odškodnění z roku 1770 zůstala škoda přepočtená na měnu z předmnichovské republiky z roku 1919 více než jeden milion Kč.

V roce 1777 prodal kníže J.Adam z Auersperka panství Červený Hrádek hraběti Jindřichu z Rothenhanu, jehož dcera Gabriela se provdala za hraběte Jiřího Buguoie.

Po šedesátých letech 18. století nastal rychlý pokles těžby, v roce 1786 byla těžba zastavena a na dolech pracovala toliko služba k čerpání spodních vod. V roce 1808 uzavřel stát kateřinský revír a také činnost zdejšího báňského úřadu byla zakončena a jeho agenda předána báňskému úřadu do Hrobu.

Obyvatelé byli nuceni sáhnout po náhradním zdroji obživy. Počet zemědělců, kteří provozovali zemědělství jako jediný zdroj obživy nebyl nikdy velký a stále klesal. V roce 1654 jich bylo 29, v roce 1719 dvacet a v roce 1900 pouhých sedm, z nichž největší sedlák vlastnil šest krav, dvě telata a jedno prase, nejmenší z nich měl toliko jedinou krávu. Zemědělství přez nepříznivé klimatické podmínky náhorní planiny v nadmořské výšce kolem 700 m tvořilo však trvale vedlejší zdroj obživy většiny obyvatelstva. Již pro 16. století je znám počet dobytka vyháněného na pastvu. V roce 1585 činil 260 kusů.

Berní rula uvádí k roku 1645 146 krav, 71 koz, 32 prasat a deset jalovic. Celkem dobře lze sledovat stavy dobytka v období 1835-1933. Kateřinští drželi v té době průměrně 275 kusů hovězího dobytka. Největší stavy dobytka měli majitelé pil a mlýnů, kteří kromě toho měli alespoň pár koní a drželi také prasata. Rovněž hostinští, kteří provozovali obvykle také řeznictví, drželi od jednoho do čtyř prasat a v průměru tři krávy. Po jedné až třech kravách vlastnili řemeslníci, ale také nádeníci, zatím co tovární dělníci se omezovali na držbu koz a slepic. V roce 1900 bylo v Hoře Svaté Kateřiny celkem 228 krav, jeden býk, 51 telat, 121 koz, 135 prasat, 903 slepic, 23 kohoutů, 15 hus, 42 koní a 32 holubů. V dalších letech poněkud poklesl počet hovězího dobytka, ale zvýšil se výrazně pošet koz. V roce 1917 bylo v Hoře Svaté Kateřiny celkem 206 koz a v roce 1940 dokonce 256 koz. Pro ilustraci uvádím srovnání s okolními obcemi. K ročnímu paušálu pro pohodného je k roku 1937 uveden počet kusů dobytka a hospodářského zvířectva, který zahrnuje údaje nejen pro Horu Svaté Kateřiny, ale i okolní obce. Pro Brandov uvádí 281 kusů hovězího dobytka, pro Horu Svaté Kateřiny 179 kusů, Novou Ves v Horách 381 kusů, Rudolice spolu s Malým Hájem 245 kusů hovězího dobytka, 25 koní, 125 prasat a 36 koz a pro obec Mníšek 97 krav, 8 telat a 18 koní. V témže roce drželi kateřinští ještě 98 kusů králíků a protože výkaz s tímto údajem pochází z ledna, nutno pokládat tyto králíky převážně za chovné.

V 17. století bylo oséváno jarním osevem, zimní osev se v té době v Hoře Svaté Kateřiny nepraktikoval. Podle výkazu osetých ploch z roku 1683 bylo oseto 24 strychů pole. Selo se žito, oves a zřídka ječmen, kterému se v těchto klimatických podmínkách nedařilo. V šedesátých letech minulého století bylo v průměru oséváno 60 jiter žitem, 180 jiter ovsem, 20 jiter zelím a lnem a 80 jiter bramborami. Průměrný roční výnos tvořil 500 dolnorakouských mír žita v hodnotě 2.125 zl., 3000 dolnorakouských mír ovsa v hodnotě 7320 zl., 1 dolnorakouská míra kmínu v hodnotě 7 zl. a 68 kr., 2.400 dolnorakouských mír brambor v hodnotě 2976 zl., 6680 dolnorakouských mír sena a jetele v hodnotě 11356 zl., 1500 dolnorakouských mír slámy v hodnotě 3585 zl., 80 kop zelí v hodnotě 104 zl., a 8 dolnorakouských mír lněného oleje v hodnotě 60 zl. V roce 1917 tvořila plocha luk 240 ha a obilím osázené pozemky 28 ha. Ještě v roce 1917 bylo obilí mláceno ručně, ručními mlátičkami a nebo cepy. Od roku 1818 je prokázáno v Hoře Svaté Kateřiny pěstování lnu. V tomto roce bylo vyseto 38 měřic a sklizeno bylo 39 měřic dobrého lněného semena, 1800 mandelů dobrého lnu, 40 měřic lněného semena střední jakosti a 1754 mandelů střední jakosti a 16 měřic lněného semena špatné jakosti a 990 mandelů lnu špatné jakosti = celkem 95 měřic lněného semena a 4544 mandelů lnu. Len byl zpracován nejen v místě, ale byl také vyvážen v tuzemsku, do zahraničí vyvážen nebyl. Předválečná produkce před první světovou válkou byla 738 l mléka a 13 kf másla denně, 40 l mléka bylo denně vyváženo do Saska a 2,5 kd másla denně do Mostu, zbytek byl spotřebován v Hoře Svaté Kateřiny. V kateřinských jatkách bylo v roce 1938 poraženo celkem 114 kusů hovězího dobytka, 119 kusů telat, pět ovcí, devět koz, 338 prasat a dalších jedenáct prasat bylo poraženo při domácích porážkách. V menší míře se pěstovalo v Hoře Svaté Kateřiny také ovocnářství. Výkaz z roku 1939 uvádí 38 jabloní, 12 hruškových stromů, 11 třešní, 14 švestek, 260 rybízových keřů a 298 keřů angreštu.47 Tyto údaje se liší od výkazu z 29.III.1940, který uvádí přibližný počet 2000 stromů, z toho 5OO stromů starých, ostatní měly být mladé. K 3. prosinci 1940 je uváděn počet 40 úlů včel.

Město Hora Svaté Kateřiny vlastnilo také 183,63 ha lesa a část lesních parcel byla v rukou soukromníků. Honební revír tvořil 625 ha, z toho bylo 151 ha města a zbytek byl propachtovaný. V období 1856 až 1923 bylo zastřeleno nejvíce jelenů v roce 1883, a to tři kusy, v roce 1912 dvacet kusů srnčího, v roce 1885 osm tetřevů, 1883 dvacet pět divokých kachen, 1885 21 zajíců, 1912 19 bažantů, 1883 19 koroptví, 1889 devět kvíčal. Průměrná váha srnky v roce 1885 byla 13,5 kg, srnce 14,4 kg a jelen vážil 86 kg. Váha je udána podle množství výsekového masa. Myslivec obdržel za odstřel jelena 10 zl., za odstřel srnky 4 zl., a za odstřel zajíce 50 kr. Ze škůdců odstřelených ve zmíněném období se připomínají lišky, kuny, tchoři, divoké kočky, lasičky, supi, jestřábi, sokoli, krahujci, sovy, vrány a veverky.

Další vývoj města Hory Svaté Kateřiny po sedmileté válce byl narušen průchody vojsk v roce 1857 a požárem v roce 1904, kdy lehlo popelem 44 domů. Vícekrát byly podniknuty pokusy o znovuoživení těžby. Byla ustanovena společnost "Frisch Glück" v roce 1835, ale již 1849 byly prováděny pouze udržovací práce. Poslední pokus o oživení horní činnosti před rokem 1945 provedla Mostecká uhelná společnost v letech 1900-1904. V hospodářském směru význam Hory Svaté Kateřiny poklesl zejména po otevření antracitových dolů v blízkém Brandově, kde nastal prudký vzrůst obyvatelstva, již v roce 1908 čítal Brandov 2300 obyvatel, zatímco Hora Svaté Kateřiny stagnovala na 1550 obyvatelích. Brandov měl proti Hoře Svaté Kateřiny jedinou výhodu, která spočívala v tom, že neměl daleko železniční stanici a území Německa, kam byl vytěžený antracit dopravován lanovkou. Přes veškeré pokusy napojit Horu Svaté Kateřiny na železniční síť se ani jeden z vypracovaných projektů nikdy neuskutečnil ani v době rakouské říše, ani v době předmnichovské republiky. V této skutečnosti nutno spatřovat příčinu, proč se v Hoře Svaté Kateřiny nerozvinul více průmysl a proč se tam nacházelo tolik domácích výroben. I když počet průmyslových závodů byl značný, nepostačil krýt plně zaměstnanost. Kupříkladu v roce 1914 bylo v Hoře Svaté Kateřiny zaměstnáno 83 dělníků v 11 podnicích, dalších 95 dělníků, tedy více než polovina, muselo docházet za prací do závodů v Sasku. Nejinak tomu bylo v předmnichovské republice a v prvních letech okupace.

V roce 1850 se stala Hora Svaté Kateřiny sídlem okresního soudu, notářství, berního úřadu, poštovního a telegrafního úřadu, policejní stanice a finanční stráže. Ke čtyřtřídní škole přibyla v roce 1873 odborná škola pro dřevozpracující řemesla, měla však jen krátké trvání a po pěti letech byla přeložena do Horního Litvínova, v Hoře Svaté Kateřiny byly nadále pořádány pouze kurzy. Na podporu hračkářství vzniklo v Hoře Svaté Kateřiny prodejní družstvo "Eros" a v době první republiky učební dílny pro hračkářství.

V období předmnichovské republiky neprodělala Hora Svaté Kateřiny žádných podstatných změn a nevymykala se nijak z celkového rámce vývoje ostatních pohraničních lokalit s převážným počtem německých obyvatel. V roce 1933 čítala 1544 obyvatel, z toho bylo 98,2% Němců a 1,8% Čechů, pro českou menšinu byla zde zřízena česká menšinová škola a spolek Národní jednota severočeská, zde zřídil místní skupinu. V témže roce, tj. 1933, bylo 10% obyvatelstva zaměstnáno v zemědělství, obchodníci tvořili 17%, úředníci 8% a dělníci 65% obyvatelstva města Hory Svaté Kateřiny. Převážná část obyvatel byli dělníci, což se odrazilo také v obecním zastupitelství. Posledním starostou města od září 1938 byl Emil Mock, člen německé sociálnědemokratické strany. Obchodní síť ve města byla značně rozvětvená a údaje z roku 1929 zůstávají platné pro celé období předmnichovské republiky a první kroky okupace. V Hoře Svaté Kateřiny bylo v té době celkem 13 hostinců, 6 obchodů se smíšeným zbožím a jeden konzum, 5 pekařů, 6 řezníků, jedno železářství, jeden obchod s elektrospotřebiči, jedna lékárna, jedna tiskárna, dvoje květinářství, tři obchody s autopotřebami, jedno zahradnictví, troje pánské a dvoje dámské kadeřnictví, dva obchody s potřebami pro domácnost, 4 obchodníci s dřevem a jedna cukrárna. Dále byla zastoupena všechna ostatní řemesla. V městě byli také dva lékaři a dvě porodní asistentky. V roce 1929 bylo prodáno v Hoře Svaté Kateřiny 7840,7 l vína a vyčepováno bylo 2062,69 hl piva. Výkaz z roku 1930 uvádí celkem 11 průmyslových závodů, ve kterých bylo zaměstnáno celkem 189 dělníků.

Pro cizinecký ruch bylo k dispozici 30 lůžek v hostincích a 8 lůžek u soukromníků.

V době okupace, kdy nastoupil na místo starosty Willy Zeidlet (čp.287), nebyl totiž již volen obecní výbor, ale starostou byli jmenováni radní (Beiräte). Hned po okupaci byl v Hoře Svaté Kateřiny zřízen tábor RAD (Reichsarbeitsdienst). Práce na městském vodovodu, započaté v předmnichovské republice pokračovaly s nasazením pracovních sil z nejrůznějších národů. Ke dni 1.X.1940 bylo v Hoře Svaté Kateřiny 126 francouzských zajatců nasazených také na lesní práce a v místních průmyslových závodech. Počet obyvatel se v tomto válečném období stále měnil. Pracovali zde Ukrajinci, Poláci atd. obojího pohlaví, přicházeli sem utečenci z Německa, z míst ohrožených bombardováním a nebo osoby vybombardované, které pozbyly byt. Od roku 1944 přibyli utečenci před postupující frontou z východu tzv. Volksdeutsche. Pro městskou správu nebylo v té době zrovna lehké zvládnout zvýšené požadavky na zásobování, ubytování apod. Bezprostředně válečnými událostmi nebyla lokalita Hory Svaté Kateřiny dotčena.

K obsazení a osvobození Hory Svaté Kateřiny Rudou armádou došlo patrně 7. května 1945, kdy nastal radostný okamžik zejména pro zajatce a pracovně nasazené příslušníky různých národů, kteří se mohli konečně vrátit ke svým rodinám.

Závěrem lze konstatovat, že Hora Svaté Kateřiny prošla rušným dějinným vývojem. Po poměrné krátkém rozkvětu hornictví prodělala těžké zkoušky v době třicetileté války postižená bezprostředními válečnými událostmi, mimořádnými dávkami, kontribucemi, drancováním a vražděním, pobytem cizích vojsk a vypálením řady domů byla několikrát navštívena hladověním a morovými ranami. Vymřely celé rody a v důsledku náboženských sporů se řada rodin vystěhovala. Koncem 17. století a zejména po roce 1713 se opět začala rozvíjet těžba drahých a barevných kovů a s tím i život města. Ale i tento vývoj byl narušen válkami o Slezsko a sedmiletou válkou. Nakonec došly zásoby nerostného bohatství, byly vyčerpány a těžba se stávala nerentabilní. Koncem 17. století a zejména po roce 1713 se opět začala rozvíjet těžba drahých a barevných kovů a s tím i život města. Ale i tento vývoj byl narušen válkami o Slezsko a sedmiletou válkou.

Nakonec došli zásoby nerostného bohatství, byly vyčerpány a těžba se stávala nerentabilní. V tvrdých klimatických podmínkách bylo zemědělství sice vždy vedlejším zdrojem obživy většiny obyvatel, ale hlavní zdroj, který skýtalo hornictví, musel být nahrazen, což se natrvalo již nikdy nepodařilo. Tkalcovství s punčochářstvím mohlo jen částečně a nikoliv plně, tím méně natrvalo nahradit původní zdroje obživy, zejména po roce 1830 přestalo být punčochářství efektivní, protože tomu bránila nová celní opatření v Německu a zdražení suroviny. Opět byli Kateřinští nuceni hledat nový zdroj, kterým byla výroba ze dřeva, zejména hračky, ale také nábytek, předměty kuchyňské potřeby etc. Rozvoj hračkářství započatý v minulém století pokračoval i v době předmnichovské republiky, přesto však nekryl zaměstnanost. Kateřinští museli hledat práci v průmyslových závodech v Německu, kam za prací museli docházet.