Kralovice

V roce 1425 zapsal Kralovice král Zikmund bratřím Hanuši a Benešovi z Kolovrat. Ti si majetek rozdělili a od r. 1432 patřila jedna polovina městečka k hradu Krašovu, druhá k Libštejnu. Krašovská část se v roce 1480 vrátila k plaskému klášteru. V létech 1531 a 1543 získal libštejnskou i krašovskou část Florián Gryspek. Městečko mělo opět jediného majitele a stalo se součástí panství kaceřovského. Zásluhou Gryspekovou získaly Kralovice řadu významných výsad, z nichž nejdůležitější bylo vysazení na město a udělení městského znaku v roce 1547.

Po bitvě na Bílé hoře bylo Gryspekům panství zkonfiskováno a r. 1623 se Kralovice opět vrátily do majetku plaského kláštera. Během třicetileté války byla zničena polovina domů - ještě v r. 1650 bylo 52 spálených, v 53 obydlených žilo 253 obyvatel.

V roce 1794 bylo plaské panství přiděleno do kraje plzeňského (dříve náleželo do kraje rakovnického). V Kralovicích byl zřízen regulovaný magistrát, prvním purkmistrem byl zvolen Antonín Klobása. Plaský klášter byl r. 1785 zrušen a panství včetně Kralovic přešlo do správy náboženského fondu, od kterého je r. 1826 koupil kníže Metternich. V roce 1845 bylo město postiženo rozsáhlým požárem, který téměř zničil domy na náměstí a v přilehlých ulicích. Rekonstrukce trvala řadu let a výrazně změnila vzhled středu města.

Po zrušení patrimoniální správy se Kralovice staly sídlem okresních úřadů - do politického okresu kralovického náležely soudní okresy kralovický a manětínský. Působila zde řada spolků, z nichž nejvýznamnější byly tělocvičná jednota Sokol a sbor dobrovolných hasičů. Byla postavena řada veřejných budov (přístavba radnice, škola, městská spořitelna, obecní nájemní bytové domy, vojenská kasárna, evangelický kostel, okresní hospodářská záložna), vodovod, elektrická rozvodná síť, rekonstruovány ulice, postupně zřizována kanalizace.

Po II. světové válce byly Kralovice ještě krátkou dobu sídlem okresního národního výboru, počátkem r. 1949 však byly okresní úřady přestěhovány do Plas. Ve druhé polovině minulého století tedy již veřejné budovy - s výjimkou novostavby základní školy - nepřibývaly, město se rozšiřovalo hlavně bytovou zástavbou soukromou i státní, výstavbou areálu zemědělského družstva a drobných podniků v severovýchodní části.

V posledních letech dochází opět k rozsáhlejší výstavbě, a to i v centru města, a ve velké míře i k rekonstrukci starších objektů. Město tak získává přívětivější vzhled, k němuž přispěla i nedávná rozsáhlá rekonstrukce plochy Náměstí Osvobození.

Do správního obvodu města Kralovice náleží i vesnice Bukovina, Hradecko a Řemešín a Trojany.

Bukovina tvořila od 13. století jeden celek s vesnicemi Řemešín a Sedlec. V polovině 13. století patřily Hrabišicům, kteří je r. 1281 postoupili zderazskému klášteru. Od r. 1432 pak patřily Benešovi a Hanušovi z Kolovrat, po rozdělení majetku v r. 1432 k hradu Krašovu. Spolu s tímto panstvím přešly do majetku Svitáků z Landštejna a od r. 1546 se staly součástí panství kaceřovského. Podle urbáře z r. 1558 bylo v Bukovině 8 osedlých: Jíra Havlík, Jan Křivonosek, Kašpar Kastl, Jan Vítovský, Opl, Mates Šmíd, Michal Andres, Nykl Racek, Vávra Hromádka a Šimon Jonák. Společně obhospodařovali 10 lánů a navíc pozemky po zaniklé vsi Doubravici. V roce 1623 bylo panství Gryspekům zabaveno ve prospěch plaského kláštera. Během třicetileté války bylo v Bukovině 6 statků spáleno. Bukovina pak zůstala trvale součástí plaského panství, které po zrušení kláštera v r. 1785 přešlo pod správu náboženského fondu a r. 1826 do majetku kancléře Metternicha. Po zrušení patrimoniální správy se stala samostatnou obcí v soudním a politickém okrese kralovickém (1869-1900 osada obce Trojany, 1910 samostatná obec). Na návsi stojí zděná kaple z 19. století. Kamenný kříž s reliéfem P. Marie z 1. poloviny 19. století a barokní sloupková boží muka se nacházejí nedaleko stavení čp. 24. Dva pamětní kříže se dochovaly poblíž silnice na Kralovice.

Hradecko vzniklo koncem 17. století v místech, kde původně stávala ves Studená, jinak též Hrádkova ves, prvně zmiňovaná v roce 1372. V jejím držení se střídali drobní feudální vlastníci, plaský klášter, byla i majetkem královským. Kolem r. 1450 byla ves spálena a pustina zarostla lesem. V roce 1623 se stala majetkem plaského kláštera. Opat Ondřej Trojer zde dal r. 1684 postavit 18 hospodářských stavení, do kterých přestěhoval poddané z klášterního panství. Prvními osadníky byli Václav Sinkule z Babiny, Pavel Jakeš ze Sedlce, Jiřík Čech ze Všehrd, Martin Šiffner z Lubna, Kryštof Fryč, Daniel Langer z Lubna, Martin Leipold z Lubna, Jakub Soukup z Hodyně, Jan Piškule, Josef Sopr z Mladotic, Tomáš Hotěk z Potvorova, Mikuláš Slach, Jiřík Bušek z Bílova a Václav Hynek. Každý měl k užívání 29-30 strychů polí a louky na 2 vozy sena. Dále zde byli usazeni chalupníci Jiřík Nitše, Matouš Uher a Jan Louka. Po zrušení kláštera v roce 1785 byla ves ve správě náboženského fondu a od roku 1826 patřila Metternichům. Po zrušení patrimoniální správy se stala samostatnou obcí v politickém a soudním okrese Kralovice. Zástavba intravilánu měla podobu okrouhlice, přesněji obdélníka kolem rozsáhlé návsi s rybníkem uprostřed. Budovy na jižní straně dosud dokládají plánovité založení v době historicky poměrně nedávné. Na návsi stojí nevelká kaple. Na hradeckém katastru leží dvůr Hubenov, významná barokní stavební památka.

Řemešín je jmenován v roce 1281, kdy jej tehdejší majitelé Hrabišici věnovali zderazským křížovníkům. V roce 1420 přešel do majetku Kolovratů, po dělení majetku r. 1432 náležel k hradu Krašovu. V roce 1546 se stává součástí majetku Floriána Gryspeka. Podle urbáře kaceřovského panství z r. 1558 zde bylo v té době 7 osedlých: Jakub na Žendově, Pavel Řezníček, Jan Chlupsa, Petr Pešek, Jíra Vopat, Pavel Pavíza a Tůma Pobuda, mlynář. Po konfiskaci gryspekovskéhop panství v roce 1623 přešel Řemešín do majetku plaského kláštera. Během třicetileté války byly dva statky spáleny. V roce 1651 zde žilo 40 obyvatel. Obec byla vždy převážně zemědělská, vyrábělo se zde rovněž proutěné zboží. V okolí se nalézá černé uhlí, vzhledem k malé mocnosti vrstev se netěžilo. Na návsi je pomník padlým v prvé světové válce. V obci se dochovala řada památek dřevěné lidové architektury, které by zasluhovaly zvýšenou pozornost. V okolí se nachází několik pamětních křížů.

Trojany vznikly teprve na samém konci 17. století. Na pozemcích již dávno zaniklých vsí Doubravice, Šebíkova a částečně i Újezdu je založil v roce 1696 plaský opat Ondřej Trojer, po kterém také získaly jméno (Trojerovice). Nechal zde postavit šest hospodářských stavení, do kterých přestěhoval z různých vsí hospodáře Pavla Urbana, Matěje Beneše, Jana Kováře, Jana Fránu, Jana Sebránka a Adama Melichara. Každému byly přiděleny 44 strychy polí a louky na 11/2 vozu sena. Za to museli zaplatit 160 kop, splatných po 3 kopách ročně, a robotovat 3 dny v týdnu ve dvoře Olšany. Později vrchnost statky rozdělila a v roce 1780 zde již bylo 17 chalupníků. Obyvatelstvo vsi proto později tvořili mimo několika hospodářů především domkáři a dělníci. Usedlosti obklopily obdélníkovou náves, svažující se jihozápadním směrem. Na návsi stojí jednoduchá zvonička z 19. století, pamětní kříž a pomník padlým v I. světové válce.