Terezín

Podle myšlenek a návrhů francouzské inženýrské školy v Meziéres zde v průběhu jedenácti let vyrostla nejdokonalejší pevnost 18. století. Celý komplex se skládal ze tří částí: hlavní pevnosti, malé pevnosti a z dolního a horního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří o celkové rozloze pozemků 398 ha.

Protáhlý osmiúhelník s osmi pětibokými bastiony a stejným počtem kurtin, tvořil vnitřní linii opevnění hlavní pevnosti. Kolem této linie byl hlavní příkop, v němž byly umístěny fortifikační prvky střední linie obrany - kleště, raveliny a kontrgardy. Hlavní příkop bylo možné v případě potřeby celý nebo jen z části zaplavovat pomocí stavidel. Základem vnějšího obranného kruhu pak byla "krytá cesta", vzniklá ze zemního náspu podél celého obvodu vnější zdi hlavního příkopu - kontreskarpy, lunety, což byly malé pevnůstky umístěné v hrdlech shromaždišť XXVII - XXXVI a záplavové kotliny. Místa, která nebyla chráněna přímo vodou, byla pod zemí protkána spletí naslouchacích a minových chodeb vybíhajících kolmo z hlavní galerie do vzdálenosti až 80-ti metrů od kontreskarpy.

Malá pevnost měla tvar nepravidelného obdélníku se čtyřmi bastiony. Vnitřní val chránily v jižní části v hlavním příkopu kleště a vysunutý ravelin pro dělostřelecká palebná postavení. Vnější val, stejně jako u hlavní pevnosti, chránila krytá cesta s příčnými traverzami. Ve směru osy Bastionu II byl postaven tzv. šíp k obraně předpolí kotliny.

Nejméně opevněným místem pevnosti byl horní a dolní retrachement. Hradby tvořily v podstatě jen hliněné valy s vodním příkopem z vnější strany vyzděným do výšky 2,6 m.

Na vnější straně příkopu dolního retrachementu byla krytá cesta. Odtud vedla dvoukaponiera k severnímu šípu, postavenému až v roce 1813. Prostor obou retrachementů sloužil výhradně vojenským účelům. Počítalo se s využitím jeho volného prostoru jako s táborem vojsk v případě válečných tažení a v případě nutnosti mohl být zaplaven vodou. Pevnost byla však uzavřeným celkem a spojení s okolním světem umožňovalo šest bran s padacími mosty

Posádku pevnosti mělo v době míru tvořit 5655 mužů a v případě války mohla být zdvojnásobena. Ve všech pevnostních prvcích se nacházelo 153 skladišť střelného prachu, které mohly pojmout až 1420 tun prachu. V Kavalíru II byl sklad potravin a pekárna. K dispozici byly zásoby sena a krmiva pro 6500 koní. Všechen materiál měl umožnit výživu posádky pevnosti a polní armády o 60-ti tisících mužů po dobu 3,5 měsíců.

Císařským výnosem z roku 1782 byl Terezínu udělen statut svobodného královského města. Vojenská správa usídlila ve městě především civilní řemeslníky, nezbytně nutné pro údržbu pevnosti a život posádky. Vlastní civilní správa byla v Terezíně zřízena až v roce 1830. Výstavba města, včetně civilních budov, probíhala podle předem zpracovaného urbanistického plánu, který stanovil šachovnicovou koncepci ulic s centrálním náměstím s kostelem. Velké plochy pevnosti byly určeny pro posádkové budovy. Z bezpečnostních a taktických důvodů, nesměly být domy příliš vysoké.

Proto lze v Terezíně nalézt pouze jedno, maximálně dvoupatrové budovy s výškou do 14-ti metrů, jejichž přízemí jsou opatřena půlkruhovou odolnou klenbou. Z předpolí tak lze uvnitř pevnosti spatřit pouze střechy několika budov, mezi nimiž dominuje věž posádkového kostela Vzkříšení Páně.

Pevnost nikdy nesplnila své původní poslání. Vypuknutím francouzské revoluce ustoupily koncem 18. století spory mezi Rakouskem a Pruskem do pozadí. Přesto byla pevnost s ohledem na možnou hrozbu francouzského vpádu udržována v obranyschopném stavu. Napoleonova vojska však k Terezínu nepřitáhla. Po potlačení revolučního hnutí v letech 1848 - 1849 se rozpory mezi Berlínem a Vídní obnovily a kulminovaly válečným konfliktem v roce 1866. Obležení se pevnost ale nedočkala. Pruská vojska ji obešla a v jejím okolí se odehrálo jen několik nevýznamných šarvátek. V roce 1879 byla mezi Německem a Rakouskem podepsána dvojspolková dohoda a devět let poté byla císařským výnosem pevnostní funkce Terezína definitivně ukončena. Od poloviny 19. století sloužily kasematy terezínské pevnosti jako vězení pro mnohé revolucionáře. V Terezíně zemřel i sarajevský atentátník Gavrilo Princip. V roce 1918 byli do cel uvrženi zajatí účastníci rumburské vzpoury, které osvobodily až říjnové události.

10. června 1940 převzalo terezínskou malou pevnost pražské gestapo, aby v ní zřídilo policejní věznici.

Již druhý den sem byli dopraveni první vězňové, kteří začali pracovat na výstavbě věznice. Úměrně k tomu, jak stoupal počet vězněných, se během okupace nepřetržitě pokračovalo v budování nových objektů a zařízení. Při stavbě IV. dvora byly odstraněny kleště č. V, dvoukaponiera a byl přezděn příkop mezi kurtinou a křídly reduitu. V říjnu 1941 byl Terezín vybrán jako místo vhodné ke zřízení sběrného tábora - židovského ghetta. V létě roku 1942 již přestávají stačit kapacity kasárenských budov a české civilní obyvatelstvo je přinuceno se vystěhovat. Terezín se stal přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů a do konce okupace jím prošlo na 160.000 lidí (Malou pevností 33.000). Město osvobodila v noci z 8. na 9. května 1945 3. gardová tanková armáda generálplukovníka Rybalka, která Terezínem projížděla ku Praze.