Víchová nad Jizerou

Postupné osídlování horního Pojizeří se začalo později než v níže položených krojích až někdy v druhé polovlci 13. století a valná většina osad vznikla až ve století čtrnáctém. Nebyl to kraj liduprázdný, ale přece jen tak řídce obydlený, že nemohl poskytovat žádoucí výnos. Lidé se postupně zabydlovali proti proudu řek a říček. Zakládaly se vesnice výrazně slovanského typu. Za nejstarší vesnice na sklonku 13. století možno považovat Štěpanice, Martinice, Jílem a Javorek. Jan z Valdštejna si postavil ve středu svého panství pevný hrad na příkrém ostrohu mezi Jizerkou a potokem Cedronem, jemuž dal jméno Štěpanice. Hrad Štěpanice byl poměrně značných rozměrů, ale rok založení není přesně znám. S největší pravděpodobností se tak stalo brzy po roce 1300. Roku 1492 bylo štěpanické panství, které bylo dosud nedílné, rozděleno ve dvě panství mezi strýce Hynka a synovce Heníka z Valdštejnů.

Dějiny obce Víchová souvisejí s panstvím Štěpanickým pak Brannským a naposledy ,Jilemnickým. Kdy a jak obec vznikla, nelze přesně zjistit, jisté ale je “že patříc k hradu Štěpanickému, který obývali počátkem 13. století mocní páni z Valdštejna, také v té době vznikla”. Že to bylo dávno před rokem 1492, kdy bylo štěpanické panství rozděleno, svědčí zápis v "Zemských deskách IV" Ondřejových B IX – že "wess Wichova i s lesem k Poniklům byla ponechána Heníkovi z Valdštejna a ze Štěpanic".

Dle pověsti byl v obci majitelem svobodného statku zeman Wich, od něhož se odvozuje jméno obce. Stará obecní pečeť nese jméno Wess Wichova a ve znaku má stojící snop nebo Vích, uprostřed povříslern spoutaný a nahoře zakončený vějířem klasů. Uvedený zeman Wich rozdělil majetek svým pěti synům. Místo, kde bylo fojtství, obdržel Daniel. Byl nejbohatší, měl i svou vinici a dosud se ona parcela jmenuje "na vinici". Druhý syn Jakub dostal věnem podíl "Studený kopec" a "Lhůtu", později Lhotou Víchovskou nazvanou. Kryštof měl mlýn čp. 3, Adam obdržel horní díl na levém břehu víchovského potoka a Petr pozemky mezi víchovským potokem a Jizerkou s vrchem Vartiště zvaným. Pravděpodobnost rozdělení obce synům dokazují přezdívky na staveních "U Danehlů", "u Kubíčků", "u Adámků", "u Petráčků" dle jejich křestních jmen.

Panství měnila své urozené majitele a od roku 1701 bylo bývalé panství štěpanické opět zceleno a pány celých Krkonoš i podhůří se stali Harrachové.

Naši předkové měli život v málo úrodném pod horském kraji velice těžký. Pole se získávala namáhavou prací vyklučením porostů a vysbíráním kamení, jak je dodnes patrné z hromad, zvaných hrobky, mezi jednotlivými políčky. Čím výše k horám, tím hůře se půda získávala.

Kolem roku 1627 “měla Víchová 44 statků osedlých s koňmi a 17 chalupníků poplatných. Na svahu vrchu Chmelnice se na 15 korcích pěstoval chmel pro pivovar Ve Branné".

Obyvatelé Víchové, jako' jejich panstvo, byli protestanté a po nešťastné bitvě na Bílé hoře byli násilně v době protireformace nuceni přestoupit k římské církvi, což se ale úplně nepodařilo. Po vyhlášení tolerančního patentu vydaného císařem Josefem II. se opět potomci přestouplých přihlásili k církvi protestantské.

První zmínka v kronice o Horní Sytové potvrzuje, že v roce 1492 zde stála, podobně jako v Jilemnici, Roprachticích, Jablonci tvrz. Je zde také psáno, že základem jména Sytová bylo příjmení Syta, které povstalo z adjektiva Sytý, jako příjmení Bohato a Lacino. Od poloviny 18. století nastal na jilemnickém panství hrabat Harrachů v západních Krkonoších nový rozmach dolování a těžby železných rud. Popudem k němu bylo založení železárny hrabětem Janem Nepornukern Arnoštem z Harrachův roce 1754. V té době to byl velmi významný krok ke zvýšení ekonomického užitku celého jilemnického panství. V rámci rozlehlých, převážně však nereálných plánů na využítí přírodního bohatství hor, měla železárna zhodnocovat zásoby dřeva, které poskytovaly zdánlivě nevyčerpatelné lesy západních Krkonoš. Nezbytným předpokladem výnosné výroby železa byla rovněž blízkost ložisek kvalitních železných rud na tak zvaných Ponikelských horách, táhnoucích se od Jizerky na sever k obci Jestřabí a možnost plavení dřeva po Jizeře a Jizerce až k jejich soutoku.

V soutokovérn klínu těchto řek, v místě, které později dostalo jméno Arnoštov, byl nákladem 70 tisíc zlatých zá:kladního kapitálu postaven a uveden do provozu velký železářský podnik, který zpočátku tvořily dvě vysoké pece, dva kujnící hamry a nářad'ový hamr. Až do konce 18. století produkce železárny vyrábějící kujné železo a litinu stále rostla. V roce 1795 dosáhla roční produkce hamrů téměř 4500 centýřů surového železa. Od počátku 19. století vlivem stoupající ceny dřeva se stává produkce méně efektivní. Harrachovská vrchnost po marných pokusech nahradit dřevěné uhlí uhlím kamenným se nakonec další výroby vzdala a pronajala Arnoštovskou železárnu v roce 1842 podnikateli Jonu Zineckrovi. Když v roce 1850 huť vyhořela, nebyla již v důsledku všeobecné krize malých železářských podniků obnovena. V té době se mnohé rodiny odstěhovaly za prací. Na místní huti byla pak postavena asi v roce 1902 papírna, která byla v provozu do roku 1934. Není bez zajímavosti, že i obec Horní Sytová měla svůj znak. Byl to ovál na výšku 24 x 28 mm: havíř v dlouhém, rozhaleném plášti, s vysokou čepicí, v pravici s napřaženým hornickým kladivem – nápis Wess SITTOWA.

Obec Horní Sytová byla již v minulém století při toku Jizerky poměrně průmyslová. Asi v roce 1872 byla postavena pila a mlýnice na mletí pilin při čp. 1 a 2 t.j. v objektu zvaném Havlenka. V roce 1880 vyhořela a později se dočítáme, že v roce. 1906 byla zde kolaudace rnechanické tkalcovny, kde bylo 180 tkalcovských stavů a jejím majitelem byl František Šourek.

Dále je ve starých zápisech zmínka o přístavbě Maškovy tkalcovny v roce 1884. Kvalitními cihlami byla rovněž velmi známa Hájkova cihelna v Horní Sytové. Při soutoku Jizery s Jizerkou postavil hrabě Jan Harrach mlýn, který měl čp. 17 a bylo mu vystaveno povolení v roce 1906 “aby jezu, náhonu a odpadu pro tento mlýn využívati směl”. O tom, kdy byla postavena slévárna Mánkova, dostupné materiály nehovoří.

Ve Víchové byla továrna založena v roce 1903 jako tkolcovna se 144 mechanickými stavy a přípravnou. Vyráběný sortiment byl značně široký, přes sypkoviny, košiloviny, šatovky a žakárské ručníky.

Vyráběné zboží se z větší části vyváželo. Po roce 1909 byl závod rozšířen. Okolí závodu bylo hezky upraveno a založen rozsáhlý park s umělým jezírkem a vodotryskem, ale který se k veliké škodě nás všech nepodařilo uchovat do dnešní doby. Po roce 1948 byla továrna začleněna do národního podniku Pojizerské bavlnářské závody se sídlem v Semilech. V roce 1949 byl závod přičleněn do národního podniku Kapnar a výrolba se zaměřila na výrobu kapesníků. Tento sortiment je v podstatě vyráběn dosud, kdy závod je součástí akciové společnosti Míleta Hořice.

Obec Lhota Víchovská má své jméno z dob poddanství. Leží v ústranní, ale pobyt v ní pro její polohu je velmi příjemný a bývalo tu vždycky veselo. Je rodištěm malíře Františka Kována, slavného a uznávaného krajináře. Obec to byla převážně zemědělská, v mnoha domech se předlo. V období první světové vál:ky, kdy zdejší chudý lid velmi hladověl a chodil v hadrech, byl obci odejmut i zvon z místní zvonice a to občané velmi těžce nesli.

Zemřelé pochovávali v Poniklé. Pohřební průvod se vždy ubíral cestou nad křížem, která se proto nazývá Mrtvice. Kříž byl zřízen nákladem obce roku 1868.

Železniční doprava sehrála i v Krkonoších významnou úlohu ve vývoji výroby. Vznik železnice mezi Martinicemi a Rokytnicí je regionálně nejzajímavější. Celá trať měří 20,5 km a v Horní Sytové je její nejnižší bod 389,5 m n. m. S vlastní stavbou se započalo 10. října 1898. Dílovedoucí byli převážně Italové. Na stavbě bylo zaměstnáno 2000 dělníků a jejich národnostní složení bylo velice různorodé – Chorvati, Srbové, Italové, Poláci, Rusové, Rumuni i Češi. Denní mzda dělníků činila 1,2 – 2,8 K při pracovní době od 5 hodin ráno do 19 hodin večer. Zedníci měli denně 4 K. V tunelu u Hradska se pracovalo nepřetržitě. K slavnostnímu zahájení provozu došlo 7. prosince 1899. V době zahájení bylo spojení s Rokvtnicí třikrát denně a zpáteční lístek z Jilemnice stál 84 krejcarů. Stanice Horní Sytová měla kolejové rozvětvení a jmenovala se Sytová – Háje. Před výstavbou tratě bylo rozhodnuto, že se tato stanice bude jmenovat Arnoštov. Hrabě Harrach zde prosazoval zřízení vlečky přes Jizeru směrem k bývalým Hamrům. Tato vlečka ale nebyla nikdy vybudována a stanice se také nikdy nejmenovala Arnoštov. Důležitým přepravcem pro tuto stanici byl dnešní závod Kolora v Hájích nad Jizerou a bývalý majitel této továrny Gerl si prosadil Háje do názvu stanice.

Částečná elektrifikace obce Víchová byla provedena v roce 1929, ale na dokončení si museli občané v našich obcích ještě hodně dlouho počkat.

Za zmínku stojí rok 1921, kdy na pokyn členů hasičského sboru a T. J. Sokol bylo rozhodnuto o postavení pomníku obětem války. Kámen na stavbu pochází ze Štěpanického lomu a o postavení pornníku u školy se zdarma postaral zednický polír Jan Burkert. Slavnostní odhalení desky bylo 20. srpna 1921. K této příležitosti byla v přírodním divadle “V Bučí” sehrána divadelní hra “Rebelantská krev”.

V roce 1922 byl v obci založen poštovní úřad v čp. 138 a v témže domě také četnická stanice v počtu tří osob, v čele s vrchním strážmistrem panem Hönlem.

Prvními obyvateli nového učitelského domu postaveného v, roce 1923 byli řídící učitel pan J. Vyskočil a učitel J. Jelínek. V témže roce proběhlo první slavnostní cvičení dobrovolných hasičů s parní stříkačkou a příprava na I. hasičský sjezd v Praze. V roce 1924 se započalo s budováním místního hřbitova, otevřený byl 25. října 1925. Členové kosumu postavili budovu čp. 198. Také byla zřízena oIbecní matrika. Zapsáno bylo celkem ve Víchové nad Jizerou 1134 osob. Od roku 1926 obecní zastupitelstvo rozhodlo zrušit slavení Jilemnické pouti v srpnu a místní pouť se má odbývati vždy první neděli po Božím těle. V tomto roce se v naší obci postavilo 6 nových rodinných domků, což bylo nejvíce v celém okrese. V roce 1937 byla postavena budova čp. 8 – Kampelička – nynější obecní úřad.

V roce 1947 byla otevřena mateřská škola v budově čp. 138, v roce 1951 byla přestěhována do bývalého hostince Františka Hnika a byl zřízen celodenní provoz. V jídelně se začali stravovat i žáci z národní školy.

27. března 1948 je slavnostně vysvěcen obecní zvon.

V letech 1951 – 1952 je zaveden vodovod a položeny parkety v budově národní školy, o kterou se velmi dobře staral tehdejší předseda MNV Pavel Novotný. 8. listopadu 1957 je založeno JZD. Zpočátku obhospodařuje 370 ha, prvním předsedou se stává Jan Holubec. I když musíme přiznat, že kolektivizace byla vnucena, a mnozí zemědělci vstupovali do družstva s velikými obavami, přinesla pro většinu malorolníků ulehčení práce a podstatné zvýšení životní úrovně. V letech 1961 a 1962 byl postaven kravín a teletník Na Koutě. Práce se začala více mechanizovat. Od 70 let družstvo dobře prosperuje a můžeme si jen přát, aby transformované zemědělství v naší obci mělo stoupající úroveň. V současné době družstvo hospodaří na celkové výměře 552 ha a má 94 členů.

V roce 1944 byla zřízena ve Víchové nad Jizerou zastávka ČSD.

16. září 1862 navštívil Víchovou hrabě Jan z Harrachů. Podle zápisků se “laskavě dotazoval na potřeby chudého lidu a obce a ráčil svou pomoc milostivě přislíbiti”. O nějaké významné pomoci však další zápisy nehovoří. Samotným obyvatelům Víchové však blaho obce leželo na srdci.

V roce 1863 si celá veřejnost připoměla tisícileté výročí slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, které mělo v naší obci důstojný průběh.

27.srpna 1867 byla "přičiněním víchovského občana Josefa Kavána vysvěcena socha sv. Jana Nepornuckého. Stála 184 zlatých a je stálou připomínkou našich předků.

29. dubna 1878 položen základ k přistavěni nové budovy školní. Pod základní kámen vložena listina pamětní, číslo časopisu Pokrok, několik penízů, přičemž řídící učitel, přítomní členové obecního zastupitelstva, jakož i členové místní školní rady a přítomné dítky 2. třídy jeden každý na základní kámen udeřil. Přístavba byla dokončena v srpnu 1878.

V roce 1912 byly schváleny plány na novou školní budovu (současnou), s jejíž stavbou se započalo v roce 1913. Díky pokrokovému smýšlení učitelů bylo v roce 1922 před školou vybudováno cvičiště s hrazdou, šplhadly, kruhy a žebříkem, aby sloužilo k posilování fyzické zdatnosti žáků.

Víchovskou školu navštěvovalo hodně dětí. Snad nejpočetnější byl ročník 1913/1914, kdy bylo zapsáno 252 žáků školou povinných. Děti měly štěstí na dobré, pro věc zapálené kantory. Najstarší zmínky hovoří o jilemnickém faráři a pozděším děkanovi spisovateli Františku Bartošovi, který byl velkým přítelem naší obce a jejím čestným občanem. Dlouhá léta zde učil náboženství a založil žákovskou knihovnu, kterou postupně rozšiřoval a doplňoval.

Dále si připomeňme tato jména: učitelé: Matoušek, Jelínek, Jancák, Vyskočil, Bulušek a učitelky Hüblová, Krausová, Řehořková, Zelinková, Jakoubková, Blažková, Zelinková M. Od roku 1933 s přerušením v době okupace až do roku 1964 vedla školu ředitelka Marie Bubeníková, na kterou má většina našich obyvatel pěkné vzpomínky. V letech 1939 – 1945 byla nucena uvolnit místo pro nechvalně známého kolaboranta Machka.

Od roku 1964 je ředitelkou školy M. Kobrová, současně zde učí již od roku 1961 Hana Stehlíková a ve školní družině se o děti od roku 1963 stará Vlasta Fišerová.

V našich obcích bylo školství no dobré úrovni už před rokem 1790. V Horní Sytové byla nová školní budova postavena v roce 1877 a 22. července byla vysvěcena. Žáky však často sužovaly nakažlivé nemoci jako spála, spalničky, příušnice a záškrt V zimních měsících občas nernohly přijít do školy pro velké množství sněhu nebo silné mrazy. V roce 1890 bylo ve zdejší škole k 15. září 69 dětí. V novější historii školy se dozvídáme, že v roce 1924 byl jejím správcem Jaroslav Lebeda. Školu v té době navštěvovalo 28 žáků. V roce 1935 nastoupil do školy jako její řídící učitel Vladimír Hraba, narozen 8. července 1901 v Bečvárech, okr. Kolín v Čechách, a byl bez vyznání. Byl nejen dobrým pedagogem, ale také vynikajícím malířem. Malířství studoval soukromě u prof. J. Hádka v Kutné Hoře o tři roky u rnalíře Václava Radimského. Povolání ho roku 1924 zavedlo do Krkonoš na Benecko, kde působil jako učitel a kde také maloval s F. K. Hronem nálady horských ročních období. Maluje a kreslí krajiny z Podkrkonoší, zejména tamější rázovité chalupy. Se svými přáteli malíři ilustroval také krkonošské koledy. Samostatně vystavoval v Kutné Hoře, na Benecku, Jilemnici, v Semilech. Byl členem malířského kroužku Mysllbek v Praze. Pod jeho vedením po roce 1945 vznikla v Horní Sytové vzorová škola. Jeho život byl přerušen tragickou smrtí. Po odchodu učitele Vl. Hraby nastoupil učitel Karel Farský, dále byla ředitelkou školy Božena Jodasová. V roce 1959 pro malý počet žáků – pouze 8, byla škola zrušena. Od té doby navštěvují děti školy ve Víchové nad Jizerou nebo v Jilemnici.

Děti z Víchovské Lhoty měly do školy daleko. Proto občané Lhoty Víchovské žádali o povolení expositury ve své obci. Žádost bylo příznivě vyřízena v roce 1910. Do té doby žáci z evangelických rodin navštěvovali školu v Křížlicích, katolíci ve Víchové. V zimě učili se žáci evangeličtí v soukromých domech, někdy u Vinklářů čp. 26, jindy u Vraštilů čp. 19 nebo u Vejnarů čp. 13. První společnou učebnou bylo pronajatá dílna v čp. 8 u Josefo Hanče. Vhodně upravená tvořila příjemnou učebnu. Prvním učitelem na exposituře byl A. Jelínek z Březových Hor. Nová školní budovo ve Lhotě Víchovské se začala stavět v roce 1914, ale pro neshody mezi členy obecního zastupitelstva a pak také následkem války byla stavba zastavena. Od roku 1919 bylo povolena samostatná škola ve Víchovské Lhotě a jejím správcem byl ustanoven Josef Jancák.K výstavbě nové školní budovy došlo teprve 14. září 1926 a 14. července 1927 bylo stavba dokončena a s velkou slávou otevřena. Náklad na školní budovu činil 180 000 Kčs, současně byla postavena nová hasičská zbrojnice nákladem 5 000 korun. V této školní budově se učilo do roku 1950, kdy byla škola zrušena pro malý počet žáků. Plných 31 let sloužil na zdejší škole učitel Josef Jancák. Prožíval s občany Víchovské Lhoty časy dobré i zlé, pro zdejší obyvatele vykonal mnoho záslužné práce a za vše mu patří náš dík.

Učitelé i obec se o děti v rámci svých možností dobře starali. Jako příklad můžeme uvést vyvařování polévek pro chudé děti, obstarávání učebních pomůcek i oblečení pro nemajetné děti apod. Z roku 1901 je zmínka o prvním školním výletě. Starší děti šly, samozřejmě pěšky, přes Šeřín na Žalý. Další zajímavý údaj je z roku 1909, kdy slavnost šedesátiletého panování císaře Františka Josefa I. byla ukončena písní Kde domov můj.

V našich obcích byl i v minulých letech bohatý společenský život. Zásluhu na něm měli především hasičské spolky, které vyvíjely velmi čilou činnost. Ve Víchové byl hasičský spolek založen v roce 1881, “hasičský sbor čítal 36 členů, 17 stejnokrojů, přileb, opasků. Převzetí každý osobně podepsal a do 9 měsíců řádně zaplatí. Obec chová stříkačku, a sice dvojkolovou, 2 žebřlkv, jeden velký trhací hák, 4 sběradla pod hadice a 50 metrů hadic ke stříkačce” Roku 1922 byla zakoupena parnička.

Ve Víchovské Lhotě byl založen hasičský sbor 3. srpna 1913 za účasti šestnácti členů.

V Horní Sytové došlo k založení dobrovolného sboru hasičů v roce 1909 za účasti 28 členů. V roce 1910 byla zakoupena požární výzbroj. V té době měl spolek 35 členů. V roce 1919 byla objednána stříkačka "brlovka". V roce 1931 bylo již 81 členů, z toho 12 členek ženského sboru. Velmi činným občanem v požární ochraně byl pan Jan Beneš, který měl velkou lásku k malování a svými obrázky působil radost ostatním spoluobčanům.

V době 1. světové války byla činnost všech spolků utlurnena. Ale již v roce 1922 vlastnil sbor ve Víchovské Lhotě ruční střikačku, 140 metrů hadic a další materiál. Ke konci dvacátých let sbor dosáhl největšího počtu členů, t.j. 70, z toho l0 žen. V roce 1930 byl založen dramatický soubor, který téhož roku sehrál dvě divadelní představení u Mánků a jedno v Jestřabí. Až do roku 1938 bylo sehráno celkem 28 divadelních představení. V roce 1931 byl župní sjezd na louce u Kubátových nad čp. 18. Byla to pro Víchovskou Lhotu velká sláva, sjelo se tehdy přes 40 požárních sborů okresu Jilemnice. Stravování bylo po rodinách. Každá rodina měla jeden sbor na oběd. Hrály dvě dechové hudby – vysocká za řízení pana Vodseďálka a jilemnická za řízení pana Jirouta. Výtěžek sjezdu činil 4 000 Kč, z toho bylo zaplaceno nové jeviště a kulisy za 3 000 Kč a ostatek věnován na hasičské potřeby.

Velmi bohatá byla činnost ochotnická. První divadelní představení bylo sehráno ve Víchové v roce 1894. Prvním režisérem byl E. Hanzlíček a pak následovala celá řada dalších pro věc ochotnickou zapálených režisérů: J. Plůcha, J. Kynčl, Pitrman, Kalenský, Jodas, Hanč, Rossenberg, Šimek, Matoušek, Richtr, Štěp, Jon, Vondra, Zuzánek, Fišera Frant., M. Nechanický, Zdeněk Haas. Na prknech, která znamenají svět, se vystřídalo nespočetně ochotniokých herců a jejich někdy téměř profesionální výkony zůstonou ještě dlouho v rnvslích pamětníků. Těžko dnes už někdo spočítá, kolik spokojených diváků shlédlo ty desítky her. Nejslavnější asi zůstanou bohatě navštěvované inscenace v překrásném prostředí přírodního divadla “V Bučí”, kde mezi nejzdařilejší patřily operety a zpěvohry.

Na pestré mozaice vesnického života má zásluhu také tělovýchovná jednota Sokol, založená v roce 1894. Od roku 1931 jsou v obci pravidelně pořádány lyžařské závody a lyžování má u nás dobrou tradici. Vůbec první lyžařské závody byly uspořádány v roce 1924. Dopoledne probíhaly běhy, odpoledne se skákalo na stráni u Richtrových. Uskutečnilo se také okrskové cvičení Sokola. Ze všech jmen spojených s lyžováním _si připomeňme alespoň Františka Fišeru, mistra republiky v běhu na 50 km z roku 1929. Byl přeborníkem Krkonošské župy Svazu lyžařů RČS pro rok 1930. V roce 1932 vyhrál pohár Vysokých Tater. Tento víchovský sedlák, který trénoval po práci, vyráběl místní chase “prkýnka”. Sám začínal na dužinách se dvěma řemínky. Vždy bojoval za čest a slávu krkonošského lyžařství a svou houževnatostí, poctivostí a láskou ke sportu může být i v dnešní době vzorem pro mladé.

Také fotbal má u nás hluboké kořeny. Vedle mužstva dospělých dosahovali pěkného umístění i dorostenci a žáci. V současné době hájí barvy Víchové 2 družstva dospělých, žáci a dorost. Pochlubit se můžeme především oddílem šachu, jehož členové za svého třiatřicetiletého působení získali nejedno ocenění. U samého zrodu byl “Lojza” Dvořák, jak ho všichni familiárně nazývali, který propagoval šachy doslova v celém Podkrkonoší. Dodnes na jeho počest oddíl každoročně pořádá významný turnaj “Memoriál AIoise Dvořáka” v bleskovém šachu na diktát. Bezesporu nejúspěšnějším je Radek Rehořek, který už v roce 1962 vybojoval pro oddíl vůbec první titul okresního přeborníka v soutěži žáků, v roce 1990 v aktivním a letos v praktickém šachu. Velice úspěšný byl i v kvalitně obsazených soutěžích spojařů a zejména v soutěžích zrakově postižených. První z mnoha titulů krajského přeborníka ZP vybojoval již v roce 1966. Mistrovského titulu dosáhl v letech 1984 a 1991. Reprezentoval na všech třech obeslaných olympiádách – 1980 v Holandsku, 1988 v Maďarsku, 1992 ve Španělsku a řadě různých mezinárodních turnajů. Jeho bratři Ladislav, Vladimír a Jiří Řehořkovi a J. Janoušek s ním vytvořili družstvo, které se v roce 1991 stalo přeborníkem ČR a na mistrovství ČSFR skončilo na 2. místě! Přes všechny vzestupy i útlumy, kromě příjemně prožitých chvil, přispěl šach ve Víchové i ke značné popularitě obce samotné.

Jistě stovky byly těch, kteří nedosáhli ocenění ve špičkovém sportu, ale kterým pravidelné cvičení dodávalo a dodává životní sílu a chuť k práci.

Od roku 1960, kdy došlo ke sloučení Horní Sytové, Víchovské Lhoty a Víchové nad Jizerou do jednoho celku, byl v naší obci vykonán velký kus práce. Stačí, když budeme jmenovat tak, jak přicházely na svět.

· 18. prosince 1960 byla otevřena samoobslužná prodejna potravin a smíšeného zboží ve Víchovénad Jizerou.

· Začátkem roku 1968 započala přístavlba školy ve Víchové nad Jizerou. Přistavěl se byt pro školníka, kotelna s uhelnou, místnost pro školní družinu a místní lidovou knihovnu. Zavedlo se ústřední vvtápění, splachovací WC, celá škola byla nově omítnuta a prostor před školou vydlážděn.

· Od roku 1974 jezdí autobus z Jilemnice až do Víchovské Lhoty.

· V roce 1975 byla dokončena výstavba nové mateřské školy.

· Kulturní dům byl otevřen 21. června 1980.

· V letech 1982 – 1990 byl vybudován svépomocí občanů celoobecníóvodovod.

· V období let 1984 – 1986 je dokončeno zdravotní středisko s ordinacemi dětského, obvodního a zubního lékaře a nákupní středisko.

· V únoru 1987 bylo otevřeno nákupní středisko ve Víchové

· Jako poslední byla předána do užívání budova pošty v roce 1989.

· Celkově se podařilo upravit i místní hřbitov.

To, že máme v obci vše potřebné, že nám díky výstavbě nových rodinných domků mládne, že i staré domy a rekreační domky jsou pěkně upravené a zmodernizované vděčíme nesmírné pracovitosti, vynalézavosti, šikovnosti a umu našich lidí. Není možné jmenovat všechny, kteří za ta léta přiložili ruku ke společnému dílu. Vzpomeňme alespoň těch lidí, na jejichž bedrech ležela největší zodpovědnost a kteří práci organizovali: František Fišera při stavbě kulturního domu, Jan Zelinka na výstavbě vodovodu, Josef Rypl a Jiří Holubec na nákupním středisku a poště. Bývalý předseda MNV Josef Nechanický položil základní kámen k výstavbě školky a dlouholetý tajemník MNV “ministr finance” Vladimír Křížek byl nepostradatelným poradcem při všech akcích. A hlavně naše neúnavná a energická “Bavorka” – Věra Hrubá.

V nových politických a ekonomických podmínkách, kdy si každá obec na sebe musí vydělávat, nemá jistě obecní zastupilelstvo se starostou Ladislavem Fišerou snadné postavení. Bude velmi záležet na programech politických stran i podnikatelů, jestli se naše společná obec bude dále rozvíjet tak, aby byla místem prosperity, spokojeného života a čistého životního prostředí. Aby byla místem, kam se každý vždycky rád vrací, kde má své zázemí, na které se může spolehnout, aby byla domovem.