Svojetín

Obec byla původně svobodná, nezávislá. V roce 1318 ji vlastnil jistý Jenec. Dalším majitelem Svojetína byl ve 14. století Václav, zvaný Klečka, s manželkou Annou z Vrchotových Janovic. Jejich syn, rovněž Václav Klečka, se dostal v roce 1407 do vězení za podílení se na svatokrádeži. Brzy byl propuštěn na svobodu, ještě do konce téhož roku však byl uvězněn znovu, tentokrát přímo za krádež. Dalším majitelem Svojetína se stal kostel Všech svatých na Pražském hradě. Roku 1420 ho pak král Zikmund zapsal Petrovi a Ctiborovi z Kačice. K roku 1437 se v dochovaných materiálech jako majitel vsi uvádí jistý Oldřich. V roce 1445 od něj majetek zakoupil Albrecht z Kolovrat na Krakovci. Když Albrecht zemřel, panství zdědil syn Jindřich Albrecht. Po Jindřichově smrti si majetek rozdělili pozůstalí synové. Svojetín a Veclov při tomto dělení získal Jan. U vsi byly v této době dva vysazené rybníky.

Jan z Kolovrat se dostal do finančních potíží, kvůli svým dluhům nakonec Svojetín spolu s dalším majetkem roku 1533 zastavil Mikuláši z Polenska na Hořesedlech. Některé pusté pozemky měl také v zástavě Jaroslav Sekerka na Bezděkově, který je pronajal Svojetínským. Majetkové vztahy však nebyly příliš jasné a mezi jednotlivými vlastníky vznikala řada sporů, jeden musel řešit dokonce král Ferdinand I.. V roce 1538 nakonec Polenec své právo na zastavené vesnice raději postoupil Janu Myškovi ze Žlutic. Ten jej hned v příštím roce prodal Albrechtovi z Valdštejna na Pšovlcích. Zástava však mezitím časově skončila, Jan Kolovratský Myškovi splatil potřebnou částku a záhy Svojetín s dalším majetkem prodal Václavu Hřebeckému z Pibru na Kounově.

Nový majitel ves v roce 1542 zapsal jako součást věna své manželce Anně ze Šenfeldu. Anna se však tohoto majetku vzdala ve prospěch svého syna Jana. Ten pak Svojetín roku 1545 prodal Václavu Šlovskému. Ves se však rodině částečně opět vrátila, protože Šlovský si vzal za manželku ovdovělou Annu ze Šenfeldu. Jak se dozvídáme z dochovaných zpráv, nebyl Václav Šlovský příliš dobrým pánem. Roku 1549 ho dokonce musel napomínat král Ferdinand I., že jestli bude lidem nadále ubližovat, panství mu sebere a dosadí sem někoho jiného! Když Václav v roce 1557 zemřel, přenechala vdova Anna majetek jeho bratrovi Janovi Šlovskému na Olešné. Svojetín pak sdílel své osudy s Olešnou.

Roku 1573 majetek zdědil Janův syn Kryštof. Po jeho smrti v roce 1610 panství přešlo na Adama a po něm na jeho sestru Lidmilu Cukrovou. Ta Olešnou nechala roku 1626 své dceři Anně Kateřině, provdané za Kryštofa Jaroslava z Kolovrat na Šípech. Část svého zboží, ve které byl také Svojetín, však přenechala svému manželovi Janu Jindřichu Cukrovi. Po jeho smrti se ves nakonec dostala do rukou Karla Chotka na Bělušicích. Ten se však v době třicetileté války přidal k Sasům, kteří vpadli do Čech, po jejich porážce pak Karlův majetek propadl generalisimovi Albrechtu z Valdštejna, který je prodal polskému plukovníkovi Tobiáši Minorovi. Ten panství vyraboval, rozprodal co mohl, a pak se svým vojskem odtáhl. Zboží se na čas dostalo do držení Rosiny Újezdecké, po zavraždění Valdštejna roku 1630 zemský soud prodal celý majetek Mikuláši Bechyňovi z Lažan na Velké Černoci. Od něj panství roku 1647 koupila Anna Markéta Bechyňová, manželka Jana Hanuše z Nostic na Kounově. Již po třech letech však Anna musela tento svůj majetek pro velké dluhy prodat Kryštofu Jaroslavu Krakovskému z Kolovrat na Olešné. Na Svojetín byl v této době uvázán Václav Vražda z Kunvaldu, aby mu tak byl splacen dluh po Karlu Chotkovi. O tom, jakou ránou byla pro ves třicetiletá válka, svědčí fakt, že k roku 1655 zde byly 4 pusté selské statky a 4 pusté chalupy. Zůstaly tu tak pouze 2 osedlé chalupy a 9 statků.

Po smrti Kryštofa Jaroslava Krakovského v roce 1659 Svojetín zdědili synové Bohuslav Oktavián a Augustin. Ves se tak na čas oddělila od Olešné. Když Augustin dosáhl plnoletosti, převzal sám celý Svojetín i s příslušenstvím a vše pak roku 1672 prodal Karlu Leopoldovi hraběti z Millesimo. Ten ještě téhož roku ves spolu s Olešnou a dalším majetkem prodal Lidmile Marii Zellerové. Svojetín tak byl znovu spojen s Olešnou, se kterou pak nadále sdílel své osudy. Spolu s ní se v roce 1678 dostal do majetku Matyáše Leopolda z Rosenfeldu na Ředhošti a o čtyři roky později přešel do rukou Jana Františka z Kaiserštejna. Na panství přitom hospodařil Janův syn Helfried František, který po otcově smrti v roce 1690 celý majetek také zdědil. Hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel bylo odjakživa zemědělství. V roce 1691 byla ve Svojetíně postavena panská sýpka a sušárna chmele.

Roku 1701 zboží zdědila Helfriedova nejmladší dcera Marie Lidmila. Na počátku 18. století ve zdejším kraji vypukla morová nákaza. Zoufalí obyvatelé Svojetína se modlili ke svatému Rochovi o záchranu. Nákaza se vsi skutečně vyhnula a lidé pak z vděčnosti v horní části obce v roce 1714 postavili zmíněnému světci sochu. Po Marii Lidmile majetek roku 1734 zdědil syn Josef Antonín, který však zemřel hned v příštím roce. Majetek dále spravovala vdova Marie Aloisie, rozená hraběnka z Lamberka, s nezletilým synem Janem Arnoštem. Mezitím byla ve Svojetíně v letech 1721-22 postavena barokní kaple, kterou tu nechal zřídit pán Olešné Petr Arnošt hrabě Mollart na počest sv. Jana Nepomuckého. V roce 1725 byla v ohybu silnice na Veclov postavena další kaplička, kdo ji nechal postavit nám však není známo. K roku 1757 bylo ve vsi 15 usedlých. V roce 1767 byla ve Svojetíně v dnešním č.p. 46 založena německá škola.

Po Janu Arnoštovi panství přešlo do majetku jeho sestry Marie Anny, provdané za Jana Štěpána, hraběte Meraviglia Crivelli. V roce 1779 zboží zdědil jeho syn Antonín, který Olešnou na 12 let pronajal své manželce Eleonoře Vincecii. V roce 1804 nechal zdejší osadník Josef Bart z č.p. 70 postavit po pravé straně silnice na Žatec kapli Panny Marie. Syn Antonína a Eleonory, také Antonín, Olešnou prodal roku 1838 Karlu Egonovi, knížeti z Fürstenberka, Svojetín se tak s Olešnou dostal pod Křivoklát. Fürstenberkové pak Olešnou se Svojetínem drželi až do roku 1929, kdy své panství postoupili Československému státu, kterému nechali i předkupní právo na lesy u Svojetína.

V roce 1847 byla v obci postavena řádná školní budova, ve které byla později, roku 1879, zřízena také druhá třída. Rok 1848 byl pro lid velice významným - tehdy totiž občané získali kýženou svobodu a již nemuseli chodit robotovat na panské statky. K roku 1880 žilo v obci na 401 Čechů a 518 Němců. V roce 1888 byl ve Svojetíně konečně založen vlastní hřbitov, do této doby museli být zdejší občané pohřbíváni ve Veclově. Roku 1892 proběhla velká přestavba budovy zdejší školy, při které bylo přistavěno další patro, a vznikly tak další dvě třídy, zimní tělocvična a byty pro řídícího a učitele.

Rok 1914 přinesl začátek první světové války. Ta byla pro lid velice těžkým obdobím. Všude vládl nedostatek - lidé museli odvádět naturálie a různé produkty pro potřeby armády, mezi jinými byly na výrobu zbraní zabaveny také oba zvony ze zdejší kaple. Potraviny a další, dříve běžně dostupné zboží, byly k sehnání pouze na lístky, jejich příděly se přitom neustále snižovaly. Lidé tak nejednou poznali i hlad. Muži byli odváděni na frontu a jejich práci pak doma musely zastat ženy a děti. Nejhorší byla oznámení o padlých, která začala přicházet z bojiště. Úlevu přinesl teprve rok 1918. Bolesti a prožitým útrapám dala lidem na chvíli zapomenout i radost ze vzniku samostatného Československa.

Ani převrat však v obci nezměnil národnostní poměry, proto zde nadále úřadovalo staré německé zastupitelstvo. Němci se k Čechům ve Svojetíně prý nechovali vůbec přátelsky - dávali jim najevo svou nadřazenost, vypovídali je z bytů, odmítali jejich žádosti na radnici... V roce 1921 tu přitom žilo 552 Čechů oproti 482 Němcům. Podle soupisu obyvatel v obci bylo k roku 1919 celkem 61 českých dětí. Proto zde mohla být v září téhož roku konečně zřízena česká škola. Ta byla zprvu umístěna v jedné třídě německé školy, teprve roku 1925 byla v obci otevřena nová budova státní české školy. Byly zde dvě třídy po 44 žácích a opatrovna - mateřská škola. Ve stejném roce byla ve Svojetíně postavena parní pila. Vedle zemědělství se zdejší obyvatelé také věnovali řemeslům - našli bychom tu tesaře, koláře, truhláře, kováře, krejčího, obuvníka a pekaře. Dále tu byl hostinský, obchodník, hokynářka a trafikant. Od roku 1919 v obci působila také četnická stanice. Ve dvacátých letech vycházely Svojetínské noviny, byly však jenom amatérsky ručně psané, takže si je zájemci museli půjčovat. Psal je řídící učitel Václav Kapoun.

Po nástupu fašismu se situace ve Svojetíně pro Čechy ještě zhoršila. Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 obec připadla Německu. Doba druhé světové války byla novým obdobím obav a nejistoty, český lid sužoval strach z nacistického teroru. Všude vládla i obava ze spojeneckých náletů, svojetínští hasiči proto byli školeni pro požární, samaritánskou a poplachovou službu, a občané byli poučeni, jak se v případě takového bombardování chovat. Kvůli této hrozbě byly také organizovány noční hlídky. Po osvobození v květnu 1945 většina svojetínských Němců odešla do Německa, prázdná stavení v obci pak postupně dosídlili přistěhovalci z vnitrozemí, ale i z ciziny. Část z nich tvořili potomci Čechů, kteří v 19. století odešli hledat nový domov na Volyň.

Život v obci se po válce pomalu vracel do starých kolejí. V červenci roku 1945 se představitelé spojených obcí Svojetín - Janov usnesli na opravě škol v obou vsích. Dne 12. srpna toho roku se zasedání Národního výboru spojených obcí Svojetín - Janov konalo naposledy, protože zástupci jednomyslně rozhodli o rozdělení na dvě samostatné politické obce. V letech 1962-63 ve Svojetíně proběhla s pomocí místních občanů výstavba nového sportovního areálu. V roce 1965 v obci žilo 415 obyvatel, jejich počet k roku 1999 klesl na 307.