Slatina

Původní obydlená stavení ve Slatině jsou kamenná a stojí ve zploštělém kruhu, takže tvoří okrouhlou náves, dříve s mnoha rybníčky (11 – 17). Tato okrouhlice s rozlehlou návsí svědčí o starobylosti obce.

V roce 1462 postoupil litoměřický probošt Beneš ves k doživotnímu užívání Zbyňkovi Zajícovi z Hazmburka, nejvyššímu soudci království, po jeho smrti se vrátila do majetku Litoměřické kapituly. Od roku 1558 byla ves v držení Jiřího Lobkovice a Slatina patřila k panství libochovickému. Jiří Lobkovic byl ale Rudolfem II. označen za zrádce a ves mu byla v roce 1594 zkonfiskována.

Vystřídali se další majitelé – vévoda Zikmund Báthory (1594), Šternberkové (1613-1618, 1622), Dietrichsteinové (1677), Herbersteinové (1858).

Za třicetileté války byla Slatina vypálena a opuštěna, v té době zanikla také ve vsi fara. K znovuosídlení celé obce došlo až za Grundakara z Dietrichsteinu po roce 1677, který povolával osadníky hlavně z Moravy. V roce 1858 vymřel po meči rod Dietrichsteinů a panství se sňatkem dcery Terezie dostalo do majetku Herbersteinů. Čestným občanem Slatiny byl zvolen v roce 1861 profesor Jan Evangelista Purkyně.

Na přelomu století v roce 1900 měla obec 455 obyvatel české národnosti. V roce 1930 byla obec elektrifikována. V těchto letech byla rovněž odvodněna rozlehlá náves a na návrh zahradního architekta byl vysázen park a zbudován pomník padlých 1. světové války. V době nastupující hospodářské krize a šířící se nezaměstnanosti poskytla tak obec práci asi 40ti dělníkům. V této době zde žilo přibližně 500 obyvatel.

18.12.2000 byla obci udělena možnost používat znak a prapor. Ve znaku byl použit kruh, jako typický symbol okrouhlice a květy byliny sivěnky slatinné, která zde rostla na bažinatých – slatinných místech. Zelená podkladová barva přestavuje bažiny a louku a stříbrná zase slanou půdu. Hvězdy na modrém podkladu naznačují zasvěcení Slatinského kostela svatému Janu Nepomuckému.