Oudoleň

„Cesta vede stále směrem přímým, jihovýchodním, jsouc skoro napořád na 8 m široka a dosud dobře sjízdna. Asi uprostřed cesty mezi Jitkovem a Borovou vede přes mělké údolí a přes potok tekoucí od Údoleně k Železným Horkám. Vpravo nedaleko cesty na návrší jest ves Cibotín, něm. Saibendorf s býv. doly a též býv. německým obyvatelstvem, někdejšími to horníky, nyní se obyvatelstvo této osady skoro vesměs počeštilo, a německá škola v českou proměněna r. 1900. Na blízku, více k jihu, vidíme Železné Horky, osadu s býv. železnými doly. Poblíže této osady na osamělém návrší, as půl hodiny od naší cesty vpravo, jest „Horní dvůr“, bývalá to trz Horecká, na níž seděl r. 1403 Jiří z Kecalova č. z Horek. Asi půl hodiny vlevo v mělkém údolí rozkládá se velká osada Ú d o l e ň, má 104 čís. a 787 obyv., 3 tř. školu. Jsme-li obráceni k této osadě, zdvihá se napravo návrší Slavětínské (623 m), na nímž se rozkládá blízká ves Slavětín, má 41 čís. s 290 obyv., pak role a pustá lada, bývalý to les. Cestou, již stopujeme, táhl král Vladislav s vojskem r. 1474 na Moravu, zastavil se na Kačinách u Kutné Hory a u vsi Slavětína za městem Chotěboří po tři týdny v ležení meškal. Ležení to mohlo se rozkládati vlevo od naší cesty po zmíněném návrší, kde mělo dostatečné a velmi příhodné místo.

Též si vzpomínáme na pověst vyprávěnou již při Soběnově o sirotcích Odolenovi a Jitce (viz. článek Mikšova jáma). Dle této pověsti daroval král po přemožení loupežného rytíře Mikše část pokladů nalezených ve skrýši pod hradem Sokolovem sirotkům za utrpěná příkoří, a ti prý si vystavěli nové dvory Oudoleň a Jitkov. Že tato obě blízká místa se náhodou shodují se jmény sirotků a jsou též blízko býv. Přechodu, jenž prý jim náležel, věří lid zdejší, že jména těchto dvou osad skutečně od jmenovaných dvou sirotků pochodí. Nechtíce zakončení této pěkné pověsti naprosto upírati, přece domníváme se, že jméno osady Oudoleň či Údoleň pochodí od údolí, v němž se osada rozkládá, Jitkov pak že pochodí od jména spíše mužského, např. od jména Jitek nebo podobně, neboť jména osad od jmen osobních ukončených na a, dostávala obyčejně koncovku ín, např. Slavata – Slavětín, tak z jména Jitka – Jitčín neb zkráceně Jičín. Ovšem známe i některé z toho vyjimky.“