Tábor

Tak popisuje soudobý kronikář založení města Hradiště na hoře Tábor husitských vojevůdcem Janem Žižkou. Město vskutku vzniklo především jako pevnost, která měla chránit své obyvatele proti všem nepřátelům. Vyrostlo na skalnaté plošině vypínající se nad soutokem Tismenického potoka a řeky Lužnice a přírodní podmínky hrály v životě obyvatel města již od počátku výraznou úlohu. Ale ještě dnes jsou rysy města - pevnosti jasně patrné.

Také zrod města na jaře 1420 se odehrál za výjimečných okolností. Je spjat nejenom se Žižkou ale i se jménem Jana Husa, velkého reformátora katolické církve. Jan Hus zemřel v německé Kostnici (na břehu Bodamského jezera) mučednickou smrtí již v roce 1415, přesto jej můžeme považovat za jakéhosi duchovního spoluzakladatele města. Husovy myšlenky, včetně přesvědčení o svobodě lidské osobnosti a svobodě vyznání, nalézaly dál silný ohlas v jihočeském regionu. Ostatně sám Hus přebýval v letech 1413 a 1414 na tvrzi Kozím hrádku a v Sezimově Ústí, v těsné blízkosti budoucího Tábora. Zde se skupina Husových učedníků a následovníků rozhodla uskutečnit své ideály a sny o spravedlivé společnosti. Jejich snahám odpovídá i biblické jméno hory Tábor v Palestině, které vybrali novému sídlišti. Město se však brzy stalo především mocenským centrem husitství. Představovalo v rámci tehdejšího českého státu samostatnou politickou veličinu s vlastní ekonomikou, ozbrojenou silou, ba dokonce i zahraniční politikou. Autoritu českého krále jako panovníka země neuznávali táboři vůbec nebo jen formálně. V roce 1437 dostalo město od římského císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského privilegium, jež Táboru udělovalo statut královského města. Ale teprve roku 1452 Tábor kapituloval před vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a hrdá obec uznala českého krále za svého pána. Tentokrát táborskou nezávislost neochránil ani jedinečný systém opevnění, budovaný od založení města.

Klidnější léta na sklonku 15. století umožnila nebývalý rozvoj města. Tábor začal nabývat rysů opravdového města a formoval se do podoby, jakou známe dnes. Na samém počátku 16. století vznikala po etapách městská radnice, symbol bohatství a prestiže města. Následovala velkorysá přestavba hlavního městského chrámu, kostela Proměnění Páně na hoře Tábor, a vznik Jordánu, první údolní nádrže ve střední Evropě. Tak se podařilo zajistit obyvatelům města dostatek pitné i užitkové vody. Přestavby v historickém jádru pokračovaly i v 16. století, ve věku české renesance. Velké požáry, které zejména v letech 1532 a 1559 zničily většinu měšťanských domů, často ještě dřevěných, přinesly kromě osobních lidských tragédií také další podněty ke stavitelskému úsilí. Tehdy se Tábor definitivně změnil v kamenné město a fasády měšťanských domů pokryly četné variace sgrafitové výzdoby, tolik typické pro renesanci. Ve stejné době byl také dokončován systém táborského podzemí. Dnes hojně vyhledávaná atraktivní památka vznikala od 15. století hloubením sklepů pod jednotlivými domy na Starém městě. Mnohé sklepy byly postupně propojeny a vytvořily soustavu podzemních prostor. Část z nich byla po druhé světové válce postupně zpřístupněna veřejnosti.

V roce 1547 odmítlo město vojenskou pomoc českému králi Ferdinandovi I. v tažení proti německým luteránům. Habsburský panovník měšťany tvrdě potrestal zejména konfiskací rozsáhlého pozemkového majetku, jenž do té doby tvořil základ prosperity města. Tábor odepřel poslušnost Habsburkům i v roce 1618 a přidal se k povstání, vedenému nekatolickou šlechtou. Když se o tři roky později vzdal císařskému generálu Marradasovi, císařští vojáci město bezohledně vydrancovali. Stejně se táborským vedlo v létě 1648, když se stali obětí pro změnu švédské armády. Po skončení třicetileté války se táborští mohli těšit z dlouhých let míru, tolik potřebného pro nahrazení válečných ztrát. Atmosféru každodenního života i kulturního dění oživil v polovině 17. století příchod mnišského řádu augustiniánů, pro něž pražský architekt italského původu Antonio de Alfieri postavil nový klášter. Na počátku 18. století vyrostla v sousedství města jiný významná památka tehdy vrcholícího baroka. Poutní kostel na památném místě v osadě Klokoty projektoval patrně Jan Santini-Aichl, čelný evropský představitel barokní architektury.

Úsilí několika generací české vlastenecké inteligence způsobilo v 19. století probuzení a rozvoj národního života. To se odrazilo i v novém vzestupu kulturního významu Tábora. Založení reálného gymnázia s výlučně českým vyučovacím jazykem (prvního svého druhu v tehdejší habsburské monarchii) a vyšší hospodářské školy v 60. letech minulého století obnovilo tradici vyspělého táborského školství. Rok 1878 přinesl vznik městského muzea, jež svou činností pomáhalo rozvíjet oživený zájem o husitskou epochu v českých dějinách i v historii města. Zájem neustal ani po vzniku samostatného československého státu a také okupace Německem v letech 1939 až 1945 jej utlumila jen dočasně. Těžká léta okupace se na tváři města bohužel podepsala nejen zničením židovského hřbitova a perzekucí židovských spoluobčanů. Odkaz 156 nevinných obětí připomíná památník zbudovaný na Pražském předměstí v místě někdejšího nacistického popraviště. Poválečný rozvoj se vyznačuje opětným teritoriálním rozšiřováním městské zástavby, nárůstem obyvatelstva i snahami o upevňování kulturně historických tradic města. Z hlediska ekonomické prosperity je důležité, že Tábor dnes leží na křižovatce významných dopravních tahů Praha - České Budějovice - Linec a Písek - Pelhřimov - Brno. Aglomerace Tábora, Sezimova Ústí a Plané nad Lužnicí vytváří druhou největší koncentraci obyvatel i hospodářských aktivit v jižních Čechách. Také v počtu obyvatel, dosahujícím bezmála 37 000, náleží Táboru druhé místo v jihočeské oblasti. Město Tábor v současnosti představuje přirozené středisko okresu i jeho hranice přerůstajícího regionu.