Břeclav

Po zániku hradiska na počátku 10. století se kraj po celé století ocitl ve víru bojů o velkomoravské dědictví, z něhož vyšli vítězně čeští Přemyslovci. Po knížeti Břetislavovi získalo své jméno nové hradiště, které mělo za úkol chránit vstup do země a bylo postaveno v místě dnešního břeclavského zámku. Tento zeměpanský hrad založený patrně někdy po r. 1041 se stal centrem hradské správy. Na počátku 13. století jej získala věnem manželka českého krále Přemysla I. Konstancie Uherská. Někdy ve třetí čtvrtině téhož století pak byl přestavěn v mohutnou románskou pevnost s věží o síle zdiva téměř 5 metrů.

Hrad často měnil svého majitele a v letech 1426-1434 zde sídlila dokonce husitská posádka, která svými výpady ohrožovala jak sousední Rakousko, tak i Slovensko, které bylo v té době součástí uherského státu.

Po husitských válkách se poblíž hradu usazují obyvatelé, kteří museli uprchnout z vydrancované Staré Břeclavi a zakládají si městečko, které se v písemných pramenech nazývá Nová Břeclav. Městečko i s hradem získávají v druhé polovině 20.let 16. století Žerotínové, kteří přestavují hrad v renesanční sídlo, jež má ovšem neustále vojenskou funkci pohraničního hradu, protože po bitvě u Moháče r. 1526 ohrožují Moravu útoky Turků. Ti se nezřídka spojují s odbojnými uherskými magnáty bojujícími proti Habsburkům. A tak celý okolní kraj městečka byl často terčem útoků a nelítostného drancování. Například takovýto nájezd Bočkajovců v r. 1609 znamenal vypálení Staré i Nové Břeclavi a odvlečení spousty zajatců do otroctví.

Když v r. 1618 povstala i Morava proti Habsburkům, v čele odbojných moravských stavů stanul břeclavský pán Ladislav Velen ze Žerotína. Po nešťastné bitvě na Bílé Hoře mu bylo panství zkonfiskováno a jeho jméno bylo přibito na šibenici, což tehdy znamenalo trest smrti vynesený v nepřítomnosti obžalovaného, který po bitvě na Bílé Hoře utekl ze země.

Břeclav byla následnými válečnými událostmi zničena téměř dokonale. Ze 141 před válkou usedlých sedláků ve Staré i Nové Břeclavi při soupisu poddaných pro berní účely v r. 1673 vyplývá, že válku přežilo jen 29 starých usedlíků, což znamená pokles obyvatel na 20.6 %.

V r. 1654 břeclavské panství přikoupili k svým moravským državám majitelé sousedního valtického a lednického panství Liechtenštejnové. Zámek postupně ztratil na své honosnosti, neboť sloužil pouze knížecím úředníkům jako centrum hospo dářské správy panství a knížecích lesů.

V roce 1872 byla Břeclav císařským dekretem povýšena na město. Důvodem pro žádost obyvatel o toto povýšení byl nebývalý rozmach Břeclavi, který nastal po příjezdu prvního vlaku od Vídně dne 6. června 1839. Zakrátko se Břeclav stala prvním železničním uzlem v rakouské monarchii, neboť se zde trať dělila na větev směřující k Brnu a k Olomouci. Později přibyla i odbočka na Znojmo, Lednici a Bratislavu. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se začíná v Břeclavi rozvíjet průmysl spjatý se zemědělským prostředím Břeclavi a okolí. V r. 1862 byl založen první větší podnik - Kuffnerův cukrovar, v r. 1867 poštorenská knížecí cihelna (dnes Poštorenské keramické závody), v r. 1872 rafinerie cukru patřící akciové společnosti lipnicko-břeclavské, v r. 1884 přibyla v Poštorné Schramova chemická továrna na výrobu umělých hnojiv a v r. 1884 byla založena liechtenštejnská pila zpracovávající ohromné bohatství dřevní hmoty z liechtenštejnských lužních lesů v okolí města.

Tento nebývalý rozmach podnikání v Břeclavi i v jejím okolí znamenal také vzrůst počtu obyvatelstva. Zatímco v třicátých letech mělo městečko spolu se Starou Břeclaví 2952 obyvatel, v r. 1872 to bylo 5853 a v r. 1880 již 7130.

Do rozvoje města nepříznivě zasáhla první světová válka, na jejímž konci se převážně české obyvatelstvo přihlásilo k nově vzniklé Československé republice. Události po 28. říjnu byly ve městě velmi pohnuté, neboť německé úřednictvo železničního uzlu se pokoušelo odsunovat železniční vagony a lokomotivy do Rakouska a vznik ČSR odmítalo. Podobně musel být sveden i boj o městskou radnici, která byla až do listopadu v německých rukou.

Další rány byly uštědřeny Břeclavi v r. 1938, kdy do českého města s 11220 Čechy a 1582 Němci (podle sčítání lidu v r. 1930) vstoupila německá armáda. Také dnešní části města Poštorná a Charvátská Nová Ves se staly součástí tisícileté německé říše. České obyvatelstvo před okupací z valné části uteklo do vnitrozemí a v odpoledních hodinách 8. října ustupovaly poslední policejní a vojenské jednotky s finanční stráží za demarkační linii vedoucí za městem mezi Kosticemi a Ladnou. Po příchodu nacistů byli bezohledně z města vyhnáni i břeclavští Židé a Gestapo zahájilo rozsáhlé zatýkání nepohodlných osob.

V průběhu války byla na samém konci v listopadu 1944 Břeclav také bombardována. Při náletu byl zničen střed města s kostelem sv. Václava a čtvrť Dubič. Na sklonku války přes Břeclav projížděly rovněž transporty se zuboženými vězni z koncentračního tábora Osvětim. Dne 24. ledna 1945 bylo z transportu pohřbeno na městském hřbitově 35 vězňů, kteří útrapy nepřežili. Město bylo osvobozeno sovětskými jednotkami 15.- 17. dubna 1945. Při bojích na jeho území padlo na 80 sovětských vojáků a také asi 50 obyvatel města. Teprve od května se mohli začít vracet ti, které z jejich domovů vyhnali okupanti v říjnu 1938.

Kraj a lid

Břeclav a její okolí leží v údolní nivě řeky Dyje a nedaleké Moravy. Od 13. století byl kraj vystavován četným záplavám a podél řeky vznikl rozsáhlý lužní prales, v němž převládá dub a jasan. Krajina však byla velmi intenzívně zemědělsky využívána, a tak se plocha lesů až do19. století neustále zmenšovala na úkor polí. V inundaci se nacházely rovněž rozsáhlé louky, které poskytovaly velmi kvalitní seno a otavu. Přestože je to dnes kraj vinorodý, v Břeclavia bezprostředním okolí se mnoho vinné révy v minulosti nepěstovalo, neboť zde není svažitých terénů, které by vinné révě vyhovovaly. Zejména od poloviny minulého století se zde ale pěstovalo hodně řepy, která byla zpracovávána ve zdejším cukrovaru a v rafinerii.

Bohatství přírody se projevilo i v bohatství duchovním. Břeclav se stala postupně přirozeným centrem výrazného národopisného regionu Moravy - Podluží. Charakteristické lidové kroje dodnes oživující četné obřady jako jsou nedělní bohoslužby, hody či velikonoční pomlázka nejsou zde žádnou zvláštností a udiví návštěvníky bohatostí barev a výšivek, které vytvářejí dovednéa pracovité ruce zdejších žen. Bohaté národopisné tradice nejsou jen v kroji, ale také v dosud živém lidovém jazyce charakteristickém měkkostí a melodičností samohlásek i dlouhého ú, které posluchače neznalého prostředí zaujme.

Jedním z nejvýraznějších prvků Podluží a jeho folklóru je lidová píseň a lidový tanec. Celá řada písní je dnes již notoricky známá díky zpěvákům a zpěvačkám tohoto kraje - Jožkovi Severýnovi, Jožinovi Černému, Františkovi Studénkovi, Julii Severýnové - Kučerové, Květě Černé, sestrám Malčicovým ad. nebo národopisným souborům Břeclavan, Podlužan či Starobřeclavské muzice. Připomeňme si jen např. píseň Za Starú Břeclavú u tej boží muky...

Město žilo i bohatým spolkovým, sportovním a kulturním životem, na němž se podílely četné břeclavské školy nižšího a od r. 1897 i středního stupně - zpočátku národnostně utrakvistické, později pak přísně dělené na české a německé v důsledku vzrůstajícího nacionalismu druhé půle 19. a první 20. století. Ze sportovců je třeba uvést především břeclavské veslaře, kteří se dokonce účastnili i olympiád v Melbourne, odkud přivezli bronzovou medaili, v Mexiku a v Mnichově. Divadelnictví bylo pěstováno v souboru Břetislav, loutkářství v souboru Radost, knižní kulturu rozvíjela Chlandova tiskárna, v níž bylo v letech 1927-1938 vytištěno přes padesát bibliofilií,z nichž nejvýznamnější byly Bezručovy Slezské písně ilustrované hodonínským výtvarníkem Jar. Dobrovolským.

Okolí města

Okolí Břeclavi má zvláštní svéráz. Převážně rovinatá krajina lemovaná dolními toky Moravy a Dyje a protkaná četnými potoky, struhami a slepými rameny je z převážné části zalesněná. Od poloviny 17. století bylo městečko s okolím připojeno do mohutné enklávy liechtenštejnských držav spolu se sousedním panstvím valtickým a lednickým. Když na sklonku 18. století začínají Liechtenštejnové přijímat myšlenky osvícenské, přeměňují krajinu v okolí těchto tří center v romantickém krajinářském pojetí. Zdárně kloubí ekonomickou funkci s funkcí estetickoua doplňují teritorium novou výsadbou lesních dřevin, mezi nimiž je celá řada exotů, ale i četnými drobnými stavbami romantického charakteru v empírovém a klasicistním pojetí, od poloviny19. století pak i ve stylu anglické novogotiky.

Pro náměty svých stavebních pokusů sahají jejich architekti J. Hardmuth, J. Kornhausel, J.Engel do antiky, do Orientu, do vrcholného středověku a oživují lesní krajinu protkanou osovými průhledy či romantická zákoutí řadou drobných staveb, z nichž nejpozoruhodnější jsou např. klasicistní zámečky Pohansko, Hraniční a Rybniční zámek či kolonáda Reisna, empírový Dianin chrám, Apolonův chrám a Tři grácie, romantické stavby Janohradu, minaretu, římského akvaduktu, novogotický Hubertův chrám a další.

Nejvýznamnější novogotickou stavbou v blízkosti Břeclavi je ovšem lednický zámek, který byl z původně rozsáhlého barokního komplexu přestavován v letech 1846-1858 podle plánů Josefa Wingelmüllera. Posazen na severovýchodním okraji Lednice uprostřed vodních ploch, luk a mohutných dubů či exotických dřevin uspořádaných do krajinářsky pojatého anglického parku,je obklopen v bezprostřední blízkosti francouzským parkem, o jehož údržbu pečují vedle zahradníků i studenti zdejší Vysoké školy zemědělské. Cílem četných návštěvníků je i významný skleník plný exotických rostlin, jehož počátky byly položeny v r. 1717 a dnešní podobu získal v r.1843.